To jsem si nedávno přečetl v jedné diskusi na internetu.
Heslo mě zaujalo hned ze dvou důvodů.
Prvním byla víra sama, společně s jejími příznivci a jejich učiteli.
Ti jsou tím pádem (čtenář promine ten germanismus) za vodou. Druhým důvodem
je otázka, co se stane s těmi co nevěří v to, že: „Žijeme v době
konce tohoto negativního světa a šelma to ví a zuří.“ konec citace.
Kam přijdou? (V tomto pojetí je šelma všeobecným zdrojem zla. pozn.
red.)
Dnes jsem si uvědomil , že někteří potomci Lidických žen nepochopili vnímání světa svých matek a babiček po návratu do vlasti. Kde vzaly odvahu odtrhnout svoji mysl od víry, která jim ještě v lágru pomáhala přežít. Důvody jsou známé a stokrát opakované - zůstaly bez rodné vsi, bez mužů, otců a dědů, bez dětí, za něž se celý lágr modlily. Jejich prosby vyslyšeny nebyly.
Nikdo, nebo jen málokdo, si umí představit
tu hroznou bolest, kterou zažívaly na prahu svobody, kdy se téměř všichni
po válce radovali, ale ony trpěly dál a troufám si říci, že ještě víc než
v lágru, kde je při životě držela víra, že se se svými rodinami shledají
ve svých domovech. Po návratu bylo zbytečné se upínat k Bohu
a Panně Marii , kteří jim jejich nejdražší nevrátili.
Právě tyto zkušenosti, svým avantgardním a době poplatným přemýšlením,
dnes někteří lidičtí (o nelidických nemluvím, neboť jsou příliš duchovně
vzdáleni) zavrhují, čímž zneuznávají postoj svých maminek a babiček.
Teprve po rozmluvě s několika „našinci“ jsem pochopil, že právě některým z nich je úplně jedno, že jejich mámy a babičky na Pietním území náboženské modly už nechtěly. Díky těm několika, kterým to nevadí, či je jim to dokonce lhostejné, je dnes na Pietním území máme.
Není třeba to dál rozvádět.
Zasvěcením oltáře na základech kostela PML byly
nežijící Lidické ženy a matky raněny znovu. Jejich poselství upadlo
díky nezájmu a neinformovanosti některých z nás v zapomnění.
Jakou další ránu jim připraví budoucnost?
Pieta ani vzpomínka se nedají vynutit , ty buď v
nás jsou, nebo ne. S vlastním postojem se musí každý vypořádat sám.
Věřící to mají lehké, protože věří a spoléhají na pomoc shůry.
Lidickým ženám nikdo nepomohl, pochopily to po návratu z lágru,
a právě proto by se
jejich přání mělo respektovat, především jejich potomky.
Jedna z dcer Lidické ženy napsala : „Lidice netáhnou za jeden provaz.“ Netáhnou, nemají proč, nemají ten silný a hrozný společný prožitek, který měly lidické ženy a který je spojoval. Proto je část pietního území (základy kostela sv. Martina) od 14.6.2014 okupována modlou, která sem nepatří, a to ani z hlediska válečné a poválečné historie údolí. Potomci se proti tomu nevzepřeli. Omluvou jim snad může být, že nebyli řádně a včas informováni především vedením Památníku Lidice. Jak se potvrdilo, i v tomto případě – mají informace cenu zlata a já bych dodal, že především cenu svobody.
Zdá se, že umístění Panny Marie Lidické na PÚ sleduje
pouze jediný cíl římskokatolické církve, a to blahořečit, či dokonce i
svatořečit P. Josefa Štemberku, jako jediného mučedníka z noci z 9. na
10. června 1942.
Z toho vyvstávají otázky, které znějí čím dál tím naléhavěji.
Zda-li toto povýšení významnosti smrti P. Josefa Štemberky je stavěno
nad zmařené životy ostatních mužů, mezi kterými byly ještě děti?
Zda-li si to potomci, kteří svůj souhlas k tomuto
aktu udělili, uvědomili.
Nepotáhneme-li za jeden provaz a nebudeme-li respektovat
a hájit historii a odkaz Lidických žen, Pietního území – hřbitova obce
a hrobu našich předků, ať skutečného nebo pomyslného, se zmocní jakákoliv
další „moderní“ ideologie.
Lidice jsou, jak se stále ukazuje, dobrou značkou
pro byznys i politiku.
Přání a postoje lidických žen jsou v tom ohledu
už nedůležité a nadále nepotřebné.