„Volá Honza Rýdlo, už asi přijeli.“
    Je sobota 21. 6. a my se vypravujeme do Oázy Lidice, přivítat běžce a cyklisty 26. ročníku štafety Lidice a Ležáky. A také přijdou paní Cábová a Kalibová. Budou běžcům už podruhé vyprávět příběh Lidic.

    Za běžce o to Jan Rýdlo, dlouholetý organizátor štafety a čestný občan Lidic, požádal poprvé předloni. Byli tehdy vyprávěním žen velmi dojati. Štafetu běží každý rok s myšlenkou na uctění památky obou obcí a obětí války, ale tehdy v roce 2012 uslyšeli příběh poprvé od těch, které jej prožily. Podobně je dva dny předtím zaujala, ale i zarazila, prohlídka památníku KT Ravensbrück. Štafeta byla na počest 70. výročí vypálení Lidic a Ležáků zorganizována jako běh-přejezd Ravensbrück-Nový Bor-Lidice-Ležáky.  Více než 750 km dlouhou trasu zvládli za dva dny a jednu noc.

    Dopoledne 24. června 2012 prezident Klaus přivázal stuhu na vzpomínce k vypálení Ležáků. Na štafetový kolík plný stuh z českých i německých měst, připojil prezidentskou stuhu. Štafeta propojila místa utrpení druhé světové války, jako již mnohokrát předtím. Lidice, Ležáky a další vypálené obce, jako například Zákřov a Javoříčko.

    Ale vraťme se k letošní besedě v Oáze.
    S vyprávěním začala paní Kalibová, o noci a ránu 10. června, o oddělení mužů od žen a dětí. A o ještě smutnějším rozdělení dětí od matek po pobytu v kladenském gymnáziu. O šoku žen, které se ocitly v děsném prostředí lágru, nevěděly za co a proč. Celou cestu sem věřily, že tam se setkají s dětmi, jak jim nacisté slíbili, žádné děti tam však na ně nečekaly. Jak pak tři roky přežívaly vzpomínkami a myšlenkou na pozdější shledání s muži a dětmi. Nevěřícně si zvykaly, na místo, kde člověk přestal být člověkem, jak řekla paní Kalibová. „Byl to jenom život otroka s nejistotou, zda příští minutu ještě bude naživu. Tak se k nám chovali dozorci, ti opravdu během pěti minut dovedli umlátit ženu k smrti.“ Mluvila třeba o Jožce Jabůrkové, vždy plné optimismu, jejíž smrt jako důsledek konfliktu s dozorkyní, zažily už v červenci roku 42. Bylo jí sotva 40 let.

    Pak si vzala slovo paní Cábová, snažila se předat pocity z těžké monotónní, ale ostře hlídané každodenní 12-hodinové směny. Bez přestávky, s minimálními příděly mizerného jídla. S tresty za sebemenší zdržení. A dostává se opět k osudu dětí. Pan Rýdlo ukazuje plaketu letošního běhu s motivem sousoší lidických  – i proto běh začne letos u gymnázia na Kladně.

    Pan běžec Alois, účastní se štafet od počátku, byl za války 5-letý kluk. „Vždycky stojím u sousoší dětí a říkám si, kdybych byl z Lidic, už bych asi nežil.“ Paní Cábová považuje osud dětí za nejhroznější. „My ženy od 16 let, jsme byly už dospělé, to bylo něco jiného. Ale děti, vytažené ve středu v noci z postýlek, a potom v Polsku ponechány jak dlouho, v jednom oblečení. To bylo něco strašného! A pak je nahnali do nákladních aut a usmrtili plynem.“

    Vyprávění se blíží ke konci války. Podmínky se v roce 44 ostře zhoršují, jak vysvětluje paní Kalibová. Počty vězeňkyň se zvyšují na neúnosnou mez, obzvlášť po likvidaci Osvětimi, kam už došla ruská fronta. Bylo jasné, že konec války se blíží, ale obavy, zda se ho vůbec vězenkyně dožijí jsou velké. Hygiena ubohá, epidemie, ošacení a obuv nedostatečné nebo žádné. Byla postavena plynová komora a od ledna 45 probíhaly nelítostné selekce: „Čekala tam komise – komandant a lékaři se dívali, jak jsou ženy schopné jít, jestli nemají šedivé vlasy a v tom případě, když trošinku šly vrávoravě nebo měly nějak křečové žíly, tak už byly vybrány a určeny k likvidaci.“ Denně bylo zplynováno 300 žen.

    Paní Kalibová pokračuje ve svém vyprávění o transportech smrti. Dozvídáme se o osudu dalších Lidických žen. V únoru 44 byl vypraven transport do Lublinu, mezi ženami bylo 34 lidických. „Přišly do Lublinu, ten byl jenom 70 km vzdálený od ruské fronty, tak v dubnu už je přeložili do Osvětimi a koncem roku 44 se Osvětim likvidovala, tak z těch 34 lidických žen se vrátilo 6. A 3 z nich ještě přišly do plynové komory v Ravensbrücku, a jen 3 se vrátily domů.“

    Pak vypráví jak ženy vyháněly z tábora 27. a 28. dubna 1945 na transporty smrti. Vyšly se sestrou a maminkou ve skupině asi 500 žen pod dozorem stráží SS. „Ale ty dva dny, co jsme šly, tak jsme šly jenom lesními a polními cestami, vůbec ne přes nějakou vesnici, prostě jsme ani nevěděly, kde jsme. V noci jsme si mohly na 3 hodiny odpočinout a hnali nás dál. Ale ti esesáci třetí den zmizeli a my jsme zůstaly takhle osamoceny.“

    Ženy šly dál, připojili se k proudu uprchlíků a zajatců na hlavní silnici. Ti  je varovali „Pokud máte sílu, tak jděte pořád dál, protože na konci tohohle proudu jsou vojáci, kteří zastřelí každého, koho vidí mimo silnici odpočívat v příkopu.“  Vznikla skupina 63 Češek, z nich 46 bylo lidických.  Až 2. května došly ke Crivitz, kde se konečně cítily bezpečněji. Vyprávěla paní Cábová. V jejím hlase ještě po letech znělo na chvilku odlehčení. V lese u Crivitz byl provizorní tábor, kde bylo spousta vězňů ze Sachsenhausenu, i českých a ty se o ženy postarali. Muži také navázali spojení s ruským velením, poslali zprávy do Lidic. Všichni pak pokračovali společně v cestě přes další města až do Neubrandeburgu, kam pro lidické ženy přijely dva autobusy z Poldovky.

    Návrat byl ale moc krutý, uzavřela vyprávění paní Cábová. O tom, jak se na Cínovci dozvěděly o smrti mužů a vypálení Lidic. Bolestnou skutečnost, kterou jim dokázali celou válku v lágru všichni zatajit, díky tomu přežily. Krutý pohled na Lidickou pláň, kde ony jediné stále viděly budovy, stromy, vše, jak to bývalo dřív. A později, postupně, zprávy o Lidických dětech, na které se tak těšily a z nichž přežilo a vrátilo se jen několik.

    Beseda skončila. Pan Rýdlo poděkoval paní Cábové a paní Kalibové. Po společném fotografování odešli běžci položit kytici ke hrobu.

    Navečer jsme se opět všichni sešli na start ke kladenskému gymnáziu, k soše Lidické matky. Zazpíval sbor Gaudium, a pan Vojtěch Volf, náměstek primátora města Kladna navázal první stuhu. Běžci vyběhli.  Přidali se k nim i žáci z kladenské sportovní školy. První zastávka byla v Lidicích, už za tmy kolem 22. hodiny. Tady štafetu přivítala a stuhu navázala starostka Lidic paní Veronika Kellerová. Pak jsme všem zamávali a štafeta se vydala na noční běh směr Praha a pak dále na východ k Ležákům, kam dorazila v dopoledních hodinách v neděli 22.června na vzpomínkovou akci.

    Štafeta v příštím roce 2015 na 70. výročí konce války propojí Ležáky a Lidice s památnými místy  bojů čsl. armádní jednotky v zahraničí a Slovenským národním povstáním. Trasa je plánovaná opět v délce kolem 700 km: Dukla - Nová Lesná u Banské Bystrice – Zákřov – Javoříčko – Ležáky - Lidice.

    Se všemi běžci se opět uvidíme příští rok. Přijďte je v Lidicích přivítat, doběhnou na pietní akci 13. června před desátou hodinou.