V sobotu 22.listopadu navštívila Lidice paní Marta Kottová. Pod patronací Občanského sdružení Lidice zorganizovala  první  setkání lidických žen s touto charismatickou ženou  paní Milena Městecká  (autorka a realizátorka pochodů smrti po stopách  lidických žen vracejících z KT Ravensbrück do vlasti v dubnu a květnu 1942)  a paní Zdenka Kotková , dcera jedné z  lidických žen,  paní Ladislavy Muselové.

    Paní Marta Kottová , rozená  Lašová se narodila v r. 1929 a jako 12 letá dívenka židovského původu byla v r. 1942  se svými rodiči transportována do Terezína, kde již od r. 1941 žil i její o 6 let starší  bratr Viktor  Laš.  Dva roky prožila v Terezíně a v r. 1944 byla se svými rodiči a bratrem deportována do Osvětimi – vyhlazovacího KT. S Lidicemi ji pojí nejen podobný osud jako měly lidické děti, které přežily, ale také hrozný prožitek jejího bratra Viktora , který jako jeden ze 36 mužů z Terezína pohřbíval lidické muže po jejich zavraždění u Horákova statku.  Bylo mu 18 let a celý život o tomto zážitku nemohl promluvit,  ani před svými nejbližšími. Teprve na sklonku života (zemřel v r. 2004)  podal své svědectví  pro  USC Shoah Foundation Institute for Visual History and Education. Lidičtí muži dle této autentické výpovědi   nešli na smrt jako ovečky , jak se stále  traduje jen na základě  románového zpracování lidické tragédie autora Františka Křeliny  „Každý své břímě“  a zásluha na smíření  lidických mužů s osudem a Bohem je připisována (a také oceňována státními vyznamenáními)  lidickému faráři Josefu Štemberkovi,  ale bránili se byli před zavražděním mučeni. O popravě mluvit nelze, byli zavražděni bez soudu.

     I přes smutný důvod besedy to bylo  velmi příjemné a srdečné setkání, které se nejprve odehrálo neformálně mezi lidickými přeživšími (3 ženami a 2 lidickými dětmi) a ostatními blíže zainteresovanými    u malého občerstvení v jídelně Oázy. Paní Marta, kterou doprovázel její přítel, okouzlila svým vyprávěním všechny přítomné, pamětnice si vyměňovaly  navzájem své prožitky a vzpomínky. Pak teprve následovala beseda i pro ostatní účastníky ve společenském sále Oázy. Paní Marta povstala a mluvila. Mluvila o tom, že řadu let jezdí mezi děti do škol a snaží se jim svou osobní výpovědí říci, co jako dítě musela prožít , že jí byli zavražděni  oba rodiče v Osvětimi  jen proto, že byli Židé. Mluvila o svém vlastenectví, o úctě k prvnímu československému prezidentovi . Mluvila o tom, že není pravdou to, co se tvrdívá – že se občané  Protektorátu   poddali a nevedli žádný odboj. Uvedla konkrétní příklady statečnosti a odboje svých dětských  spoluvězeňkyň z Heimu č.24 (obydlí pro cca 30 dívek) v Terezíně, dala nám k prohlédnutí knihu kreseb 12 leté dívenky, Helgy Weissové (nyní Hoškové) ,  která  život v Terezíně kresbami dokumentovala a doprovázela jimi svůj deník. Obojí se zachovalo díky tomu, že je její strýc zazdil do jedné ze zdí v Terezíně.  Paní Helga Hoškováse po válce stala malířkou.  Mluvila také o hrůzné noci ze 7. na 8. března 1944, kdy  v den narozenin T.G.M. bylo téměř 4000 českých Židů zavražděno v plynových komorách v Osvětimi. Tito vězni stáli před plynovými komorami plně si vědomi toho, co je čeká a zpívali naši státní hymnu. Mluvila o statečnosti dívky z Heimu 24, Hanky Hánové, dcery Němce a Židovky, který se přihlásil k nacismu a s její matkou se rozvedl.
V Terezíně ji vyhledal, přinesl jí bochník chleba, o který se se svými kamarádkami rozdělila tak, jak se o jídlo dělily všechny. Při druhé návštěvě jí otec nabídl, že ji nechá převézt na bezpečnější místo a ona to odmítla – buď všechny nebo nic. Bochník chleba  jí už nedal, zahynula v Osvětimi.

    Na výpověď paní paní Marty Kottové navázaly 3 dosud žijící lidické ženy – paní Skleničková, paní Cábová a paní Kalibová.

    Paní Skleničková vyprávěla  o krutém životě polských vězeňkyň v KT Ravensbrück. Říkalo se jim mezi vězeňkyněmi králíčci, tedy pokusní králíci. Na nich němečtí „lékaři“ dělali své pokusy – „operace“ na nohou, kdy jim do způsobené rány zanášely infekce, aby pak zkoušeli různé léky k jejich likvidaci, nebo jim odebírali z nohou svalstvo……..Paní Skleničková jako 16 letá dívka (o 3 měsíce unikla jisté smrti s ostatními lidickými   dětmi v Chelmnu) byla v KT mezi Polkami, které ji chránily a jedna z nich zachránila i její maminku před transportem do vyhlazovacího tábora.

    Paní Cábová vyprávěla o svých prožitcích v noci z 9. na 10.června 1942, o tom, jak si němečtí vojáci rozsvícenými světly (navzdory nařízenému zatemnění)  v lidických domech označovali  ty, odkud již obyvatele vyvedli , jak  byly s maminkou  po oddělení od tatínka  odvedeny jako jedny z prvních do školy v Lidicích, jak musely odevzdat do pytlů u vchodu do školy peníze a cennosti  a jak naposledy  viděla Lidice -  křik a chaos, pobíhající dobytek, rozsvícená okna, ve kterých byly peřiny, kusy nábytku…….Také vyprávěla o hrůze matek lidických dětí, když jim děti byly v kladenské reálce po třech dnech nocování v tělocvičně na slamnících, po měření  lebek  , zjišťování barvy očí a výslechu matek  o prodělaných chorobách dětí, odebírány, o dětském křiku, pláči….Ze 105 dětí se vrátilo jen 17.
Její vyprávění pokračovalo vylíčením tříletého života v KT, kdy všechny ženy doufaly ve shledání se svými rodinami, se svými dětmi. Nikdo z ostatních, ani nově příchozích  vězeňkyň,  jim neřekl, že Lidice neexistují a že muži byli zavražděni. O osudu dětí však ani ony nevěděly. Mělo se za to, že byly dány na náležité vychování, ale že většina z nich (82) byla zavražděna plynem v polském Chelmnu   tři týdny po vyhlazení Lidic, v té době nikdo ještě nevěděl. O zkáze obce a mrtvých lidických mužích se lidické ženy dověděly až při návratu z KT na hraničním přechodu  v Cínovci.

    Na vzpomínky paní Cábové navázala paní Kalibová. Vzpomněla trpký osud paní Anny Kohlíčkové , rozené Horákové,  na to, jak jako  jediná žena z rodu Horáků nebyla  zastřelena v Kobylisích spolu s ostatními 13 členy této rozvětvené rodiny,  protože byla ve vysokém stupni těhotenství . Porodila dcerušku již 19.června 1942 a asi po 14 dnech byla poslána na výslech na Pankrác . Po návratu její své  dítě již nikdy nespatřila. Byla poslána za ostatními ženami do KT, kde byla vystavena výčitkám některých z lidických matek , že za jejich utrpení může její bratr – Josef Horák, který spolu s Josefem Stříbrným odešel na sklonku r. 1939 bojovat za svobodu nejprve do Francie a po jejím obsazení do Anglie k RAF.  Paní Kalibová uvedla, že důvod pro vyhlazení Lidic bylo to, že se po atentátu na R.Heydricha,  který ihned po svém nástupu do funkce protektora začal likvidovat elity českého národa , nepodařilo atentátníky vypátrat, a tak v den pohřbu R.Heydricha navrhl K.H.Frank jako odvetu vůči českému  národu vyhladit jednu českou obec z mapy světa. Lidice byly vhodné.  Obec nebyla ani velká, ani malá, byla v údolí (nebylo tedy na ni vidět z okolních vesnic),  byla poměrně bohatá a vyspělá. Pojítkem mezi atentátníky a Lidicemi byl údajně dopis, který zaslal ženatý  muž,  Václav Říha své milé Anně Maruščákové do továrny továrníka Pály a kterým se chtěl z mimomanželského vztahu vyvázat. Dopis měl vzbudit ve slečně Maruščákové dojem, že Říha (podepsaný Milan) pracuje v odboji.  Při výslechu Anna Maruščáková na gestapu vypověděla také to, že Říha se jí jednou  ptal, zda zná někoho z Lidic a že má vyřídit Horákům pozdrav od Pepy, že je vpořádku. V tom spatřilo gestapo možnou souvislost s pachateli atentátu.  Ale ani po  razii v Lidicích u rodin Horákových a Stříbrných  však nebyly nalezeny žádné usvědčující důkazy.
 
    Paní Kalibová vyslovila to, co dosud  leží jako  černý mrak nad Lidicemi. Josef Horák a Josef Stříbrný nebyli v Lidicích dosud  přijati a jejich osobní hrdinství a vojenská čest, která jim velela odejít bojovat proti nacismu nebyla ani Památníkem Lidice důstojným a trvalým  způsobem oceněna. První výstava , která popsala  jejich osud jak válečný, tak poválečný byla instalována až v letošním roce a  trvala pouhé 2 měsíce .  Příští rok,  kdy uplyne   od jejich narození 100 let,  je proto  nutné  uctít jejich památku a vzdát jim poctu  nejen stálou expozicí   věnovanou jejich válečnému i poválečnému osudu, ale  také důstojným pomníkem . Důvod, že na to nemá Památník Lidice finanční prostředky a že se na schůzi ZO ČSBS Lidice, konané před 2 dny „rozhodlo“ o jakési destičce umístěné na zdi v muzeu , není  přijatelný.

    Po ukončení vyprávění , požádala paní Zdenka Kotková všechny přítomné o společnou fotografii pro dva přátele Lidic ze zahraničí – pana  Stephana D. Mc Neala , který v letošním roce podnikl pochod Lidice-Distomo, řecké obce zničené 10.6.1944,   a pana  Alana Gerrarda ze Stoke on Trent, kde sir  Barnett Stross mezi horníky   inicioval po vypálení Lidic sbírku na vybudování  Lidic nových - Lidice shall live!
    Kromě lidických účastnic přijela na toto setkání také dcera pana Maxe Fraenkla, paní Eva Feuersteinová, která se sice narodila až po válce, ale  cítí vděčnost vůči  lidickým ženám za záchranu života svého tatínka. Pan Max Fraenkl byl vězněn nejprve v Mauthausenu a po té v Sachsenhausenu. Na konci války se na pochodu smrti a  zcela vysílen dostal s ostatními vězni do lesa, do kterého doputovaly  vězeňkyně z Ravensbrücku. Byly to lidické ženy, které o něj pečovaly a tím mu zachránily život. Paní Eva říká, že díky této péči , se mohla narodit. Její tatínek měl koželužskou továrničku a po válce pozval jednu z lidických žen, paní Boženu Kovařovskou k sobě a své rodině. Paní Eva dlouho nevěděla, že paní Kovařovská není její  vlastní tetou a když byly vystavěny nové Lidice a paní Kovařovská dostala domek, jezdila k ní na prázdniny. Tady se kamarádila hlavně s děvčaty Muselovými , Zdenkou a Laďkou. Díky naprosté shodě náhod se na této besedě po půlstoletí znovu setkaly.

    Co říci závěrem? Bylo to krásné setkání lidí, kteří přežili válečné  hrůzy, ale kteří mají ve svém věku stále dost síly  a odpovědnosti  předávat dalším generacím svá poselství – nevzdávat se, být vlastenci a ctít hrdiny své země.