Když jsem před dvěma měsíci podruhé zveřejnil vyprávění paní Anny Nešporové o Horákovi a Stříbrném ještě nebyl čas, aby se toto téma změnilo v aktuální. Dnes se však ten čas přiblížil natolik, že je tedy na čase na něj znovu upozornit.

    Jak jsme si v obci mohli všimnout, tak do poštovních schránek jsme všichni dostali letáček avizující založení spolku pro vybudování památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného v Lidicích.

    Z televizního dokumentu Stanislava Motla, vysílaného v roce 2012 pod názvem  "Kalvárie lidických letců", se v kostce dozvíme, že se Horák a Stříbrný stali falešnou záminkou Pro vyhlazení Lidic. V úvodu pořadu zazní komentář a hned několik otázek:

    Po roce 1989, kdy se o jejich osudu zase mohlo veřejně mluvit a psát, lidičtí obyvatelé přistoupili k pojmenování dvou ulic jejich jmény.  Tím ale veškeré informace o Horákovi a Stříbrném zase na dlouhou dobu utichly.  Novým impulzem k objasnění jejich osudů se stal částečně až film Davida Vaughana a Pavla Štingla „Druhý život Lidic“.  Avšak, ani tento snímek, ani ve spojení s původním filmem Britského režiséra Jeningse z roku 1943, který popisuje Lidickou apokalypsu „Ztichlá ves“,  přirozeně neodstartovaly hlubší zájem o tyto původní obyvatele Lidic. Dokonce se tomuto tématu zatím intenzivně nevěnoval žádný  z historiků PL, nebo to za posledních deset let nikde není vystaveno.
    Proč?

    Zdá se, jakoby existovala kletba nad rodem Horáků a Stříbrných, dodnes živená pomluvami o jejich vině na vypálení obce. Ptejme se, kdo této báchorce dodnes věří a kdo ji rozšiřuje.
    Faktem zůstává, že ženy, které dosud žijí a letce si pamatují, takové dezinformace popírají.

    Legenda o vině vznikla v Ravensbrücku, kde už tehdy některé Lidické ženy vinily Horáka a Stříbrného ze svého zuboženého stavu pod nadvládou auzérek a esesmanů, kdy nechápaly proč jsou vlastně vězněny.
    Svými narážkami na zavinění Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, že odešli bojovat do zahraniční armády, jen zvyšovaly už tak nesnesitelné útrapy Horákově sestře Anně, v té době provdané Kohlíčkové, jakoby netrpěla sama traumatem nad ztrátou své Věnušky, kterou jí nacisté po porodu vzali.
 

    Josef Horák, spolu s Josefem Stříbrným odešli na sklonku r. 1939 bojovat za svobodu nejprve do Francie a po jejím obsazení do Anglie k RAF.

    Paní Kalibová, jako jedna ze tří, dosud žijících Lidických žen sice uvedla při besedě s Martou Kottovou, že těmto, nacistickou nadvládou zbědovaným ženám se nedalo tehdy nic vyčítat, protože si nedovedly jinak vysvětlit, co se stalo a  proč musejí žít v takových podmínkách, když nic neprovedly.
    Ale jejich domněnky byly falešné, leč v té chvíli pochopitelné, neboť ženy zažily v Lidicích naposledy noční zatýkání členů rodin Horáků a Stříbrných a nikdo jim to nezdůvodnil. Zlovůle ani svévole nacistů se zdůvodnit nedá.

    Důvodem pro vyhlazení Lidic bylo to, jak dále vypráví paní Kalibová, že se po atentátu na R.Heydricha nepodařilo atentátníky hned vypátrat. Přestože Hitler požadoval za smrt R. Heydricha likvidaci 10.000 Čechů. V den Heydrichova pohřbu přednesl K.H.Frank návrh na vyhlazení jedné české obec z mapy světa, muže zastřelit, ženy poslat do koncentračního tábora a děti schopné poněmčení dát do německých rodin, ostatní dát na „náležité převychování“. To aby nedošlo k oslabení práceschopného obyvatelstva, přeci jen Hitlerem požadovaných smrt 10.000  obyvatel,  bylo už středně velké město.

    Lidice byly vhodné.
    Obec nebyla ani velká, ani malá, byla v údolí , nebylo  na ni vidět z hlavní komunikace,  byla poměrně bohatá a vyspělá. Pojítkem mezi atentátníky a Lidicemi měl být dopis, který zaslal ženatý muž, Václav Říha své milé Anně Maruščákové do továrny továrníka Pály a  jímž  se chtěl z mimomanželského vztahu vyvázat. Dopis měl vzbudit ve slečně Maruščákové dojem, že Říha (podepsaný Milan) pracuje v odboji.  Při výslechu Anna Maruščáková na gestapu vypověděla také to, že Říha se jí jednou  ptal, zda zná někoho z Lidic a že má vyřídit Horákům pozdrav od Pepy, že je v pořádku. V tom spatřilo gestapo možnou souvislost s pachateli atentátu.  Ale ani po  razii v Lidicích u rodin Horákových a Stříbrných již  4.června 1942 však nebyly nalezeny žádné důkazy, že by Josef Horák a Josef Stříbrný, nezvěstní od prosince 1939,  byli napojeni na atentátníky.
Kdo spustil smrtící mechanizmus, jak se dostal záhadný dopis do rukou gestapa najdeme ve výpovědích členů kladenského gestapa
http://www.lidice.cz/obec/historie/tragedie/025.html#Z%E1hadn%FD%20dopis

    Továrník Pála o tom vypovídá:
 

    Právě jste dočetli proč byly Lidice vypáleny. Citovaný odstavec je z dokumentu "Lidice, čin krvavého teroru a porušení zákonů i základních lidských práv", (na straně 25 a 26) který byl zveřejněn na podzim roku 1945.

    Paní Kalibová vyslovila: "to, co dosud  leží jako temný  mrak nad Lidicemi. Josef Horák a Josef Stříbrný nebyli dosud  některými lidmi v obci přijati a jejich osobní hrdinství a vojenská čest, která jim velela odejít bojovat proti nacismu, nebyla ani Památníkem Lidice důstojným a trvalým  způsobem vzpomenuta."
 

    Ale vraťme se na závěr Motlova pořadu:
    "Vyhladit rod Horáků se tedy německým nacistům nepodařilo. Nepodařilo se jim to ani v případě rodu Josefa Stříbrného….

    Pátrání po osudech lidických letců končí. Otázky však zůstávají. Stateční muži, kteří pět let nasazují své životy za tuto zemi, aby se potom doma dočkali spíše výčitek a dokonce otevřené nenávisti?: Co asi cítili, Smutek? Zoufalství? Beznaděj, Kdo ví. A člověk se i po letech stále ptá i když ví, že odpovědi se stejně nedočká: Čím si to všechno Josef Horáka  Josef Stříbrný vlastně zasloužili?"

Na detailu fotografie sběratele Pavla Rusnáka je pětice chlapců  z druhé třídy obecné školy v Lidicích, ročník 1922 -1923.  Druhý zleva Josef Stříbrný a čtvrtý Josef Horák

    Na závěr mého článku bych rád připojil báseň.
 

    Paní Anna Nešporová o básni ve své pozůstalosti píše:

    "Tuto báseň složila paní Helena Leflerová v koncentračním táboře Ravensbrück na počest Josefa Horáka a Josefa Stříbrného. Dochovala se jen díky tomu, že jsem se jí od Hely v lágru naučila nazpaměť. V roce 2001 jsem tuto báseň zapsala, protože kromě mne ji asi už nikdo nezná.
    Bohužel nikdy nebyla vydána."