Vloni
s námi Annemarie a Hildegart z Drážďan vyšly na pochod z Bernsdorfu. Hildegart,
která perfektně mluví česky, ač v Čechách žádné příbuzné nemá, s námi prošla
jeden den až do Panschwitz.
S Annemarie
jsme přespaly v ubytovně pro poutníky v klášteře Panschwitz a tak s námi
došla druhý den až do Demitz-Thumitz. ("Kde nic tu nic" připomíná název
obce, jak by ne, když to bylo dříve území obsazené Lužickými Srby. pozn.
red.)
Na trase jsme leccos zažily a domluvily se, že příští rok připravíme besedu v Drážďanech a zkusíme získat pro pochod další příznivce.
Jak domluveno - tak uděláno!
V sobotu
31. ledna 2015 jsme jeli do Drážďan na besedu v ÖIZ, tedy Ekumenickém Infocentru.
Autem vyrazily z Čech hned dvě posádky. Lidicko-kladenská, Jirka, Míša,
Daniela, Katka, všichni už šli pochod a s nimi Andrea z Dobrovolnického
centra Kladno, která se na něj chystá letos.
Z Prahy
se mnou Lenka-překladatelka z FF UK, která mimochodem překlad zvládla bravurně
a zcela nezištně poskytla své služby, aniž by nás předtím znala. S námi
v autě pak ještě další Katka, členka Výboru pro Ravensbrück za ČR, která
chce letos pochod také projít - v rámci svých možností, celý. Její maminka
byla totiž vězněna v Ravensbrücku.
V krátké
prezentaci jsme vyprávěli o osudu Lidic, o zoufalém stavu v přeplněném
KT Ravensbrück v zimě 1944/45, o vyhnání žen z tábora na pochod smrti.
Snažili jsme se citovat vzpomínky Lidických žen a dalších pamětníků, které
často slýcháme na besedách s nimi, přenést na všechny posluchače atmosféru
tehdejších dnů. A pak také atmosféru našeho pochodu, po stopách toho, co
tehdy ženy prožily. Ať už pod dozorem SS stráží nebo poté, co je opustily
a nechaly na pospas osudu.
Mluvili
jsme o tom, co se odehrálo dále, při návratech a v době těsně po válce.
Katka
Hládková vyprávěla o osudech své babičky, Lidickém dítěti Emílii Chválové.
Ostatní o svých dojmech z pochodu.
Posluchačů
nebylo mnoho, ale o to pozorněji vše vyslechli. Byly mezi nimi i tři studentky,
které se před několika lety účastnily projektu s Lidickými dětmi, navštěvují
totiž stejnou školu v Drážďanech-Bühlau, jako kdysi v dětství pan Václav
Zelenka. Do Lidic se tehdy podívaly a posílají všem, jež tady poznaly,
pozdravy. Možná je na pochodu znovu uvidíme.
Mezi
posluchači byla i koordinátorka drážďanského centra pro uprchlíky, další
žena, která mluvila téměř plyně česky, ale také rusky i anglicky. Myšlenka
pochodu ji nadchla a paralela návratu Lidických žen a dětí s osudy dnešních
uprchlíků z míst mnoha válečných konfliktů všechny účastníky besedy zaujala.
Ještě jsme ani nestačili poděkovat za pozvání do Drážďan a už přišlo další pozvání. Tentokrát na přednášku do Obchodní akademie v České Lípe. Pan Josef Doškář z Nového Boru požádal pana Stanislava Motla, aby nám při promítání svého filmu "Vlak do pekla" o židovském chlapci, jenž v úkrytech přežil dobu protektorátu, nechal na závěr i prostor pro představení letošního pochodu. Oběma protagonistům besedy za to patří velký dík.
Obchodní akademie v České Lípě totiž stojí na stejném náměstí jako bývalý klášter, dnešní muzeum, kde pětice Lidických žen při návratu z Ravensbrücku poprvé přespala ve vlasti. V roce 2012 jim zde byla odhalena pamětní deska s jejich jmény. Studenti se na tuto budovu dívají z oken každý den. Pan Motl je jako vždy svým nenapodobitelným přívalem poutavého vyprávění zaujal, seděli velmi tiše a naslouchali pak napjatě vyprávění o pochodu, který prošel tak blízko míst, kde se právě nacházeli. A zase tři studentky přišly se zájmem o pochod, prosily přítomné pány učitele, zda jim dají volno na celých 14 dní. Tak uvidíme, zda jim nadšení vydrží, byly by prvními chodci ze severních Čech na trase.
Pokud se chcetet dozvědět více, přijďte na besedu o historii a letošním ročníku pochodu ve čtvrtek 9. dubna 2015 do Oázy v Lidicích. Anebo nejlépe – přídejte se letos k nám!