Jak dlouho na ten okamžik Josef Horák čekal?
    Dlouho, až do 7. září 1941.

    Rok a půl mu trvalo, než se dostal ke zbrani, ke které tíhnul už z vojenské akademie - přesněji od 27. prosince 1939, kdy odešel s Josefem Stříbrným a Václavem Študentem do ilegality bojovat proti Hitlerovi.

    Dlouhou cestu urazili všichni naši vlastenci, kteří se rozhodli bojovat za republiku. Krátké na tom všem bylo jen rozhodování, zda bojovat, nebo zůstat doma.

    Vojíni i důstojníci v záloze, opouštějící republiku všemi možnými směry byli to vlastenci, odhodlaní bojovat proti fašismu a za vlast položit své životy. Nebyl to rozkaz jejich nadřízených velitelů, ale potřeba splnit svou vojenskou  povinnost. Poslední regulérní rozkaz, který museli splnit - ač neradi, byla demobilizace. Pak už, po záboru Československa byli z armády jen propouštěni do civilu.

    Nelze se divit, že věrni své přísaze odešli a mnozí daleko od domova padli. Není to nepochopitelné přestože stačil okamžik a zůstali tam. Někteří ani svůj hrob nemají, mnohé pohltilo jejich poslední bojiště - moře.

    K tomu, aby mladí muži bojovali proti nepříteli nemuseli mít dobrodružnou povahu. Byli však odhodlaní. To je to, co mnoho lidí dnes už nechápe. Dnes je málo kdo vychováván k vlastenectví, ne tak jako tehdy Josef Stříbrný a Josef Horák byli vedeni svými rodiči a ve škole.

    Každý z těch odvážných mužů měl svoje představy, jak bojovat. Všichni toužili být u své zbraně, avšak některým se to hned nedařilo. Jiní se díky svým schopnostem dostali tam, kde se později dokonale realizovali.
Třeba právě Josef Stříbrný byl zařazen zpočátku k pěchotě u československé samostatné brigády. Když se přihlásil k letectvu a prošel patřičným výcvikem, stal se z něj velmi úspěšný navigátor a do konce války už svoje postavení jen upevňoval.
    Takových navigátorů z řad našich důstojníků, jako byl Josef Stříbrný bylo ovšem poskrovnu.

    Josef Horák po skončení obchodní akademie v Praze šel na vojnu. Po vojně nastoupil v roce 1936 do Prostějova do školy pro důstojníky v záloze. V letech 1937 - 1938 absolvoval  Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde byl 14. srpna 1938 slavnostně vyřazen jako poručík letectva. Potom následoval v roce 1939 aplikační kurs pro poručíky letectva v Prostějově.

    V Británii ho přidělili k 311. československé bombardovací peruti. Doma vycvičený navigátor se stal palubním střelcem, kterých byl ke konci bitvy o Británii nedostatek. Jako palubní střelec přežil bombardovací útoky na Němci okupovaná území v délce trvání 125 hodin, a tak byl v červnu 1941 vybrán do pilotního výcviku.

    Právě tehdy, 7. září 1941, poprvé letěl jako první pilot.
    Sólo test trval sice jen deset minut, avšak byl to vysněný okamžik od kterého byl připraven bojovat jako pilot. Let absolvoval na stroji Tiger - Moth T 1024. Díky svému instruktorovi, Sgt. Janu Douchovi se z palubního střelce stal pilot 311 bombardovací perutě RAF.

    Bojová nasazení jako pilota bombardéru však teprve začala.
    Po ukončení pilotního kurzu začal Josef Horák pilotovat letadla Oxford, od února 1942, pověstné Wellingtony. Během svého působení vystřídal dalších několik typů letounu Vickers Wellington podle toho,  jak byly během války do 311 bombardovací perutě Royal Air Force  dodávány.

    Poslední válečný let absolvoval den před ukončením II. světové války - 7. května 1945

    Pod znakem 311 československé bombardovací perutě s vyobrazeným cepem a řemdichem a s husitským heslem "Na množství nehleďte!" nalétal 736 hodin.