Chci vám všem poděkovat
a připomenout, kdo všechno letos na trase byl, v příloze jsou všichni na
fotkách.
Na první cestě z Ravensbrücku
do Crivitz mě dva dny z Karowa do Herzbergu doprovázely vnučky paní Kalibové
– Šárka, Eliška, Klára a její kolegyně z práce Katka. Holky – velké díky!
Netřeba podotýkat, že paní Kalibová z toho měla velkou radost. Na lidickém
webu ve zpravodaji je od ní, paní Cábové a Skleničkové poděkování. Potvrdilo
mi, že mělo velký smysl tuto cestu 46 lidických žen projít.
Na druhou cestu z Ravensbrücku do Nového Boru nás vyrazilo první den šest – Katka zkušeně už potřetí na trase, dále „nováčci“ Andrea, Jarka, Alenka a Wolfgang z Drážďan. Měli jsme to v předvečer startu s perfektní prohlídkou, výkladem a péčí Sabine Arend z Památníku Ravensbrück. Prohlédli jsme výstavu, celý areál a bylo to samozřejmě poněkud tíživé ... Sabine s námi pak byla celý druhý den na pochodu, když už odjely domů Katka s Andreou. A Wolfgang se mnou pochodoval ještě třetí i čtvrtý den, po odjezdu Jarky a Alenky. Díky všem, vzpomínám na nymfy a vážky a jiné radosti...
Šestý den do Fürstenwalde přistoupila Annegret, mluví skvěle česky, ale i rusky, anglicky, v Drážďanech pracuje v uprchlickém centru. Tři dny spala se mnou venku v lese, na zádech si nesla stan. Velké množství zážitků a životních zkušeností, na které jen tak nezapomenu.
Už za půlkou trasy,
jedenáctý den, se začala v Panschwitz napojovat česká cílová skupinka,
nejdřív Lenka a Dála, malá a velkej, s vámi bych mohla chodit pořád, to
byla vzorová souhra na cestě. Předposlední den v Neukirch nás dohnal znovu
Wolfgang, neúnavný, na svůj věk s neuvěřitelnou fyzičkou. Pak ve Velkém
Šenově dojela vlakem moje kamarádka Petra, na Vlčí Horu má sestra Inka
a zbytek ToiToi družstva Renata a Eva. Takže ráno poslední den nás vyrazilo
osm.
Na Rybništi jsme přibrali
ještě další - dojely sem na 11.30 dva vlaky: z Drážďan nám přivezli Annemarie,
Hildegart, Thomase a Guntera, z Boleslavi mou maminku. Počet třináct lidí
na trase jsme ještě nezažili. Ještě nás v Boru doplnila Pavla a Marcela
z Lidic a k lípě jsme přicházeli v patnácti.
Všem děkujeme za krásné uvítání, květiny, dary, za nádhernou atmosféru radosti z návratu. A také radosti z toho, že je tolik lidí, kterým v dnešní době záleží na uctění památky Lidic, lidických žen, obětí koncentráků a pochodů smrti a všech, kteří prošli za války utrpením.
Napíšu ještě své dojmy,
z obou cest tak, jak jsem se je snažila všem vyprávět už na trase. Pošlete
mi své zážitky z cesty také, ať o pochodu nepíšu jen já.
A sejdeme se
doufám nejpozději na podzim!
Míla