Cestou pochodu smrti z Ravensbrücku do Crivitz po 70 letech

    Budou tam hromadné hroby z konce války, s 300, 400 i více obětmi, silnicemi tehdy táhly proudy heftlingů na pochodech smrti, prchající armády, utečenců, zajatců, příkopy byly poseté mrtvými, kdo nestačil tempu, byl nemilosrdně zastřelen .... takové myšlenky mi neustále táhly hlavou, když jsem přijížděla letos do Ravensbrücku a sledovala jinak poklidnou a krásnou krajinu, plnou rozlehlých luk, lesů a jezer, kam si dnes spousta z nás spíš jede odpočinout na dovolenou.

    Na první 130 km dlouhý pochod Ravensbrück- Crivitz, který prošlo 46 Lidických žen jsem přijela odpoledne v úterý 28.4. – přesně před 70 lety odtud vyháněli ženy z Appelplatzu na pochody smrti. Po velkých skupinách, uvádí se 500-2000 žen. Není divu, že skupinky Lidických žen nevěděly o sobě navzájem a tedy dnes nedokáží říci, kdo šel s kým a jak se vlastně přesně vrátil domů. O to víc mě těšilo, že tak jako u novoborské trasy už víme dnes i jména žen, které prošly trasu Ravensbrück-Crivitz. Díky dokumentům z archivu, ale i vzpomínkám tři žijících Lidických žen, paní Milady Cábové, Miloslavy Kalibové a její sestry Jaroslavy Skleničkové.

    Jako vždy jsem prošla Památník KT, došla k jezeru a položila na něj růže za mrtvé, jejichž popel sem za války házeli z krematoria. Prohlédla jsem si, co je nového – přibylo několik výstav, deska Mileně Jesenské, byla osazena při letošních slavnostech k 70. výročí osvobození koncentračního tábora, také díky Kateřině Kočkové z Českého výboru pro KT Ravensbrück. 
    Pak jsem se vydala do Fürstenbergu, do města na druhé straně jezera, na místní hřbitov. První hromadný hrob - 421 mužů, žen a dětí nalezených v okolí v období let 1945-1948. Beze jmen.
    Mohou tam ležet i ženy z Lidic, tři se nevrátily z pochodů smrti, dvě prokazatelně s posledním pobytem v koncentračním táboře Ravensbrück. A večer jsem ještě prošla Jugendlager, místo, kde se nacisté rozhodli „převychovat“ mladé dívky, mnohdy horším režimem, než měl samotný ženský lágr. Hlavně byl Jugendlager v závěru roku 1944 „čekárnou na smrt“, umísťovaly zde ženy těžce nemocné, k likvidaci, bez péče, bez stravy je zde nechávali umírat, či jim pomohli na onen svět smrtící injekcí. Tak mi nějak v to úterý večer nebylo veselo. Ale těšilo mě, že se ke mě za pár dní přidají tři vnučky paní Kalibové – Klára Kalibová a Eliška a Šárka Kadlecovy. Těšily mě sms a pozdravy od velké spousty přátel, že na mě myslí a přejí krásné počasí na cestu. 

    Ve středu ráno, 29.4., jsem vyrazila z Appelplatzu na cestu a hned za první zatáčkou mě čekalo setkání se Sabine Arend z Památníku Ravensbrück. Jela do práce a tak mi jen krátce řekla o slavnostech k osvobození KT, které se vydařily, radost měli z účasti ještě relativně mnoha přeživších žen, hlavně z Polska, se kterými měl každý možnost si promluvit, vyslechnout jejich autentické vzpomínky. Pak už jsem pokračovala dál na Neustrelitz a Wesenberg. Nikoliv po dnešní hlavní silnici, ale vedle vlevo, lesem, podél železniční trati, kde přibližně tehdy hlavní cesta vedla.
    V tomto lese je doloženo několik příběhů, kdy se ženám podařilo uniknout z pochodu smrti a místní je v lese či v obcích skrývali (např. svědectví z knihy Tage der Angst und der Hoffnung). Ve Wesenbergu byl na hřbitově další hromadný hrob, ten bylo obtížné najít a byl nejen beze jmen, ale i bez počtu obětí, jen nápis „Mrtví zavazují, květen 1945“.
    Mířila jsem dál na Mirow, kam jsem dorazila v půl osmé večer. Na hřbitov, kde byl hromadný hrom 321 obětí z posledních dnů roku 1945, 79 z nich vyjmenovaných. Paní Skleničková ve své knize "Jako chlapce by mě zastřelili" vzpomínala, jak jim SS stráže až o půlnoci v lese před Mirowem dovolily tři hodiny spánku. Byly po 40 km pochodu v nedostatečném oblečení, obutí, vyčerpané, mnohé nemocné.
    Já zamířila za Mirowem, těsně před bývalým letištěm v Rechlinu, do lesa na spaní. V bezpečí, se spacákem, ráno byla pořádná zima, všechny ty dny kolem 3-5 stupňů. Neumím si představit, jak ženy tehdy venku spaly bez přikrývek, zahřívaly se je jedna o druhou.

    Čtvrtek ráno, 30.4., druhý den pochodu, jsem vyrazila kolem letiště Rechlin, přes památník bývalého pobočného KT Retzow, směrem dál na západ. Bylo pod mrakem a jako předchozí den příjemně na cestu, kolem 12-14 stupňů. Prošla jsem silnicí přes jezero Klein Müritz na Vipperow a zase z hlavní silnice odbočila na starou cestu na Röbel/Müritz. U samoty Solzow jsem vyslechla vyprávění starší ženy, která mi jednak potvrdila, že tudy opravdu na konci války vedla stará hlavní cesta na Röbel, ale také mi řekla příběh, který slyšela od  maminky. Tehdy kolem jejich domu hnali jeden z transportů smrti z Ravensbrücku a dvě ženy v těžkém stavu přenesly k nim do domu. Bohužel obě krátce na to zemřely. Ještě teď měla v očích smutek a označovala ty časy za velmi těžké, časy pochodů smrti, Todesmarschen.
    Pokračovala jsem tedy do Röbel/Müritz, jsou to vlastně dvě spojená města, dva velké kostely. Mohly by si je naše žijící ženy připomenout na obrázcích, vzpomenout si, že tudy procházely? K tomu se ještě doufám brzy spolu dostaneme a prohlédneme je. Marně jsem ale hledala hroby obětí z konce války, hřbitov je zde velký, ale v městě byly pouze pomníky obětem a na hřbitově nicneříkající, ale zde všude velmi často používaný nápis „vzpomínáme na všechny oběti války“. Pro mě naprosto zavádějící, ne-li urážející, spojující nespojitelné, tedy oběti nacismu a ty, kteří za nacistické Německo bojovali.
    Měla jsem ale před sebou ještě dlouhou cestu, až k Malchowu. Kousek před ním jsem přespala v lese, už s potěšující sms od skupinky „Kalibovic vnuček“, že mě zítra budou čekat asi v 15 km vzdáleném Karowě.

    Pátek ráno, 1.5., třetí den na trase, bylo sychravo a mrholilo. Došla jsem do staré části města Malchowa, kolem hřbitova. Žádné hroby z konce války jsem nenašla, což bylo s podivem, v Malchowě byl KT, kam právě pochod smrti žen z Ravensbrücku původně mířil. Prošla jsem celým městem a rozehřála se na čaji ve vzácně otevřené pekárně. Bylo 1.5., tedy svátek, všude zavřeno, poklid.
    A vzpomínala, paní Cábová šla ve skupině, která před Malchowem velmi dlouho čekala na přijetí do tábora, snad celý den. Paní Skleničková se sestrou a maminkou šly až v další skupině, před Malchowem je ještě dozorkyně zorganizovala do pětistupů a než došly na náměstí, zjistily, že SS dozor je pryč. Spojily se podle národností, skupina 63 Češek, včetně 46 žen z Lidic se vydala na další cestu.
    Šlapala jsem tedy městem dál, hledala památník KT a až na konci města jsem našla pomník obětem KT obklopený početnými hroby padlých rudoarmějců s nápisem „v blízkosti tohoto místa se nacházel KT Malchow“. Pokračovala jsem dál lesem, kde tehdy české ženy zřejmě přespaly, bez SS dozoru, sice volné, ale nechráněné, v neklidné chladné noci, za zvuků a dunění děl blížící se fronty.
    Na poledne jsem došla do Karowa a potkaly jsme se konečně s Eliškou, Šárkou, Klárou a její kolegyní Katkou. Už se šlo veseleji, povídaly jsme, pršelo a nepršelo, než holky stihly natáhnout pláštěnky, většinou déšť ustal. Za Neu Poserinem nás předjel vůz tažený poníky s rozvernou osádkou, kolem se vodili mladí za ruce, první máj se vším všudy. Na to tehdy ženy z Lidic asi ani nevzpomněly.
    Kvečeru jsme došly do Wendisch Waren, holky pokračovaly pěšky do Goldbergu a převezly auto na zítra do Herzbergu, nocleh měly  v 8 km vzdáleném Sandhofu, kde jsem kousek od nich přespala v lese.

    Sobota ráno, 2.5., v den kdy Lidické ženy došly do cíle v lese u Crivitz, jsme vyrazily společně znovu na trasu. Prošly jsme znovu asi 8 km včerejší cesty a zamířily přes vesnice do Herzbergu, odkud holky vyrazily zpět domů. Opoustila jsem je 2 km od jejich cíle, velmi vděčná za to, že se ke mě přidaly a pokračovala dál na Crivitz. Únava se začala dostavovat, trasa byla ten den dlouhá, ale aspoň, že nepršelo.
    A vodu jsem taky dostala, kdekoliv jsem o ni požádala, narozdíl od časů pochodů smrti, kdy ji heftlingům často odmítli. Přespala jsem v lese před Crivitz, trochu mě to mrzelo, chtěla jsem projít Crivitz a spát až v lese za městem. Tam bylo místo původního tábora vězňů z pochodu smrti ze Sachsenhausenu, kteří se ten večer českých žen ujaly a ony se konečně cítily více v bezpečí. 

    V neděli ráno 3.5. byl den, kdy se zde ženy i muži dozvěděli, že je přešla fronta a jsou tedy osvobozeni. Vycházím z lesa brzy, čeká mě cesta z Crivitz vlakem domů. Procházím městem ještě v ranním oparu, až ke křižovatce před jezerem. Směrovky ukazují na Schwerin, kam ženy cestu nezvolily, byl zde repatriační tábor a podmínky nedobré, dokonce i německý dozor. Další směrovka je na Parchim, tam se vydaly ženy z jiných skupin, jak vím např. ze zapsané vzpomínky paní Vachtrové-Zbrojkové, díky Markovi, jejímu vnukovi. Procházím hlavním vchodem na hřbitov, přímo před ním je opět řada bílých křížů a zřejmě nedávno osazená deska se jměny padlých německých obětí v druhé světové válce. Hromadný hrob ostatním obětem je až vzadu na hřbitově, beze jmen a celkového počtu, ještě dále, už se jmény je hrob polských matek a jejich dětí, nasazených zde na nucené práce.

    Vlak mi jede za chvilku, přes Schwerin a Berlín se vracím domů. Myslím na návrat 46 Lidických žen, 2.6. 1945 je vezly autobusy z Neubrandenburgu, přes Cínovec, kde se teprve některé z nich dozvěděly, co se stalo v Lidicích. Letos 31.5. byl na Cínovci odhalen pomník připomínky tohoto návratu, Lidické ženy paní Kalibová a paní Cábová a také Lidické dítě paní Čepelová, se jeho odhalení zúčastnily. A vyjádřeno slovy pana Motla, který věnoval tématu svůj červnový pořad Návrat domů, statečnost těch žen bere i po letech dech.

Milena Městecká, za podpory OS Lidice