Přemýšlet se má dříve, než jeden něco řekne. To se pak může stát, že se mýlí, aniž by o tom věděl a veřejně pak káže bludy dle momentálního rozpoložení.

    V rozhovoru nazvaném "Vývoj ve světě sleduji s obavami", pro Haló noviny ze 7.8.2015  http://www.halonoviny.cz/articles/view/39931265 se dovíme několik zajímavých informací, které se ale nezakládají na pravdě, a jak jsem naznačil jsou vyřčeny podle momentálního rozpoložení dotazovaného.

    Ve zmíněném článku je mimo jiné poznámky uvedena následující pasáž:
    "Lidická hrušeň je určitě zajímavý příběh, jen se dodnes s jistotou neví, zda pravdivý. My bychom si zejména na tragických místech nedávné historie neměli popouštět příliš uzdu fantazii."

    Abychom si uměli představit, co se vlastně při pietním shromáždění u Památné Lidické hrušně každoročně děje, rád poskytnu následující nformaci čtenářům našeho zpravodaje.  Hned z počátku však podotýkám, že předchozí citace nemá žádné opodstatnění, jelikož navozuje apriori stav, kdy se de fakto hlavním řečníkům podsouvá, že "pouští svou fantazii na špacír", což by zde v těchto místech asi opravdu neměli, jinak řečeno, že si vymýšlí nesmysly.

    Pokud bychom se podívali do historie shromáždění u památné Lidické hrušně, která se datuje od 26. dubna  2008, pak musíme jmenovat hned v prvopočátku pana doktora Zdeňka Mahlera, jenž do Lidic přijíždí velmi rád a vždy shromážděným přednese zasvěcený  úryvek z historie. Své pozvání glosuje: "Budu to považovat za čest promluvit u Lidické hrušně".  https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Mahler

    Mezi dalšími řečníky podvakráte přijela k hrušni vzácně paní Anděla Dvořáková, jíž znají všichni bojovníci za svobodu. https://cs.wikipedia.org/wiki/And%C4%9Bla_Dvo%C5%99%C3%A1kov%C3%A1
 
    Pak už v dalších letech přichází na shromáždění u památné Lidické hrušně se svýmí příspěvky pan Stanislav Motl jehož rozsáhlé spisovatelské a reportérské dílo je nepřehlédnutelné.

    Může si tedy soudný člověk myslet, že právě tito jmenovaní řečníci by si u památné hrušně "popouštěli příliš uzdu své fantazii", to může předpokládat jen někdo neobeznámený. Ale nešť. Kdo u Hrušně, kdy byl tak ví, že zde postávaly a dodnes, pokud jim zdraví slouží postávají některé Lidické ženy a děti.

    "..... Josef Horák a Josef Stříbrný. Lidičtí letci, příslušníci Royal Air Force, kteří se vlastně stali jednou ze záminek pro vyhlazení Lidic. Co to vlastně bylo za muže a proč po válce nemohli a hlavně nesměli v nových Lidicích žít? Byli to, dneska by se řeklo kluci, kteří vyrůstali jako dobří kamarádi. Jednomu se říkalo Jouza, druhému se říkalo Pepi. Absolvovali střední školy, Josef Stříbrný absolvoval reálku, Josef Horák Obchodní akademii, a šli studovat Vojenskou akademii do Hranic, to je na Moravě. Pro mladší, abych to jenom přiblížil, tehdy studovat Vojenskou akademii, to byla nesmírně prestižní záležitost, tehdy pojem důstojník československé armády, to bylo něco. Mezi námi, jenom abych to odlehčil, tehdy kluk, který nebyl odveden, nešel na vojnu, tak patřil k outsiderům, ve vesnicích i ve městech, takže proto to byla nesmírně prestižní záležitost.

    Josef Horák a Josef Stříbrný patřili k té první generaci československých důstojníků, kteří nejenom, že byli vychováni k obrovskému vlastenectví, ale byli vázáni přísahou. Přísahou, že tuto zemi nezradí. V roce 1939, kdy sem přišli němečtí nacisté, tak Josef Horák a Josef Stříbrný byli propuštěni z armády. Pracovali pak  jako úředníci v Praze. Hledali možnosti, jak se dostat pryč, protože věděli, že venku se organizuje  naše zahraniční armáda. Chtělii bojovat za každou cenu. To se jim povedlo  27.12.1939. Jak mi vypravovala sestra Josefa Horáka, paní Nešporová, to je vlastně nejbližší viděli naposledy.

    Svého času se mi povedlo najít výňatky deníku Josefa Stříbrného. Výňatky z deníku byly pak digitalizované a zpracované  panem Nešporem a paní Městeckou, kteří jsou zde přítomní. A z něho vlastně můžete vyrozumět jakými, řekl bych, dramatickými cestami ti kluci, promiňte, že to takhle řeknu familiérně, šli. Proto, aby mohli nasazovat život. Šli vstříc smrti. Ovšem nešli vstříc smrti jako oběti, oni šli jako bojovníci. Nnezlomení bojovníci. Takže oni se 27. setkali u kostela sv. Ludmily, ještě s nimi šel jejich kamarád, z Hostivic, taky letec, Václav Študent, tomu bohužel nebylo souzeno, aby válku přežil, ten zahynul v roce 1942. Potom jeden takový kurýr pod jménem Matěj je odvedl na Wilsonovo nádraží, tam nastoupili do vlaku, pak směřovali přes Českou Třebovou do Uherského Brodu. Tam je dokonce zadrželo gestapo. Povedlo se jim utéci  a dostali se potom takovou dramatickou cestou, v zimě, přes Javorníky, na Slovensko. Tam je takový zápis právě Josefa Stříbrného, jak si ještě dělal trošku legraci, že říkal, takový Komenský to měl dobrý, ten vzal hrst hlíny a šel, my to máme těžší. Takže se smáli, že jsou na druhé straně, ale pořád to pro ně nebylo vítězství. Protože oni potom museli putovat do Košic, z Košic do Maďarska, do Budapešti, potom do Jugoslávie, šli to snad dva měsíce. Takhle , putovali. Potom přes Střední Východ až do Francie. Vstoupili pak do naší zahraniční armády.  Josef Horák jako letec a Josef Stříbrný k pozemnímu vojsku, protože byl vystudovaný nikoliv jako letec, ale jako důstojník dělostřelectva.
 
    Začala válka ve Francii, víte jak to dopadlo, kapitulací Francie, oni se.Oba lidičtí letci dostali do Velké Británie a bojovali dál. U Josefa Horáka mohu zmínit ukázku jeho charakteru: On byl tehdy vystudovaný letecký navigátor. Ale tenkrát bylo zapotřebí palubních střelů. Což je to nejnebezpečnější místo v bojovém letadle. Střelec je , jak se říká, na forhont.  On se dobrovolně přihlásil jako palubní střelec a odlétal kolem čtyřiceti misí. Potom prošel dalším výcvikem a stal se pilotem bombardéru.

    Josef Stříbrný měl taky velmi dramatický osud v té době, protože on se přihlásil do prvního kurzu parašutistů. S ním tam byli lidé jako Jozef Gabčík, Jan Kubiš a další. Byl zraněn při výcviku, takže on se do té mise nedostal a možná by pak patřil mezi ty, kteří potom statečně zahynuli v kostele v Resslově ulici. Nicméně potom se přihlásil na navigátorský kurz a létal podobně jako Josef Horák jako navigátor. Pokud já vím, tak měl nalétáno asi 600 operačních hodin. Velmi zajímavé je, co najdete v knížce, kterou napsal František Fajtl, známý stíhací pilot, ale hlavně výborný spisovatel, kterého jsem měl čest znát skoro čtyřicet let. On zpracoval knížku Miroslava Vilda, který byl příslušníkem naší bombardovací perutě a ta knížka se jmenuje Osud byl mým přítelem. A Vild přesně popisuje tu událost, když s dalšími letci seděli u rádia a poprvé slyšeli oznámení o událostech v Lidicích. U toho vlastně byl i Josef Stříbrný i Josef Horák. Je to velmi sugestivní kapitola, kde on píše, že na Josefu Horákovi, se takřka nepohnul ani sval, že tu hrdost si udržel, ale musel odejít z té místnosti samozřejmě. Popisuje tam, co to dělalo s Josefem Stříbrným, kterému vyhrkly  slzy. Je to velmi sugestivně popsané –  ten okamžik.Když jsem točil dokument o Lidických letcích, jmenoval se Kalvárie lidických letců, tak jsem  tuhle pasáž dal do toho svého dokumentu.

    No a pokračovalo to dál. Oni pak oba létali, řekl bych s ještě větší nenávistí, jak vzpomínali pamětníci, na  nepřátelské cíle.
    Pak tedy přišel rok čtyřicet pět a oni se vrátili. Přežili,, jak víme. A vrátily se lidické ženy, pokud přežily.  Tady se dozvěděly,  na našem území, co se vlastně stalo. No a teď přichází ta první část, řekl bych, té kalvárie lidických letců, jak já jsem to nazval, kdy oni de facto byli obviňováni i některými ženami z Lidic z toho, že kdyby neodešli do zahraničí, že by se to nestalo. A já si živě pamatuju na okamžiky, když jsem točil velký dokument, který trvá hodinu a půl, jmenoval se Noc delší než den, tak už jsem se ptal na to některých žen lidických. Třeba paní Javůrková mě vypravovala: "My jako mladší ženský, my jsme to chápaly, protože kdo nic nedělá nic nezkazí, ale některé  ty starší ženský, které přišly  třeba o tři o čtyři děti, tak jim to dávaly najevo."

    Velmi výstižně o tom vypravovala paní Anna Šíchová, která popisuje, jak její maminka  hovořila s Josefem Horákem snad půl hodiny. A jak říkala ta maminka paní Šíchové: "Pepíku já ti fakt věřím, jako sobě, ale některý ty ženský jsou fanatický, z toho všeho, co prožily."
 Taky ale ty ženy  nemůžeme odsuzovat. Absolutně ne.

    A všechno to vyvrcholilo tím, co mě velmi plasticky popsaly sestřenice Josefa Horáka, paní Sládková a paní Peková. Když byla jakási schůze, tam se domlouvalo to, kdo dostane domek v nových Lidicích a kdy se vlastně většina usnesla, že Horák a Stříbrný mohou za Lidice  a že ty domky nedostanou.

    Kolikrát si člověk říká, když je trochu vnímavý a empatický, co ti dva muži asi prožívali po tom všem. Vlastně šest roků nasazují životy a teď tohle. A nebyl ten kalich hořkosti, jak já říkám, vypit úplně do dna, protože přišel únor čtyřicet osm, oba byli odstraněni ze svých míst jako majoři. Josef Horák, který se jak víme ve Velké Británii oženil, měl s paní Winifred dvě děti, tak to řešil emigrací, s tím, že ještě rodinu mohl poslat legálně do Anglie. Pan Nešpor vám vypravoval, co se dělo, když ještě paní Winifred před odletem, na pražském letišti,  kradli o šperky, které prostě patřily prokazatelně jí. To je na dlouhé povídání. A Josef Horák paradoxně skoro stejnou cestou, jakou utíkal v roce třicet devět, se zase vracel do toho exilu, jak mi vypravovala paní Winifred při interview. Popisovala mi také,  jak se dostal do nějakého sběrného tábora v Německu a byl tam s bývalými SS-many. Dostal se tedy zpátky do Anglie a začal opět jako pilot od píky. Bohužel přišel leden 1949 a při cvičném letu zahynul, respektive byl smrtelně zraněn a poté zemřel.

    Dramatické okamžiky se odehrály kolem Josefa Stříbrného. Ten byl po únoru 1948  zatčen, strávil nějakou dobu v pověstném domečku na Hradčanech, bylo mu vyčítáno, že rozvrací republiku, že napadl veřejného činitele. Byl uklizen v uvozovkách, řekl bych, na méně hodnotné místo. Skončil potom jako dělník, jako natěrač, onemocněl. To co prožil se podepsalo na jeho manželství, které se rozpadlo. A umřel v jednašedesáti letech. Někdo říká na rozedmu plic, někdo říká na rakovinu. Já toto taky už teď přesně nevím. A tím vlastně se tento pomyslný kruh zdánlivě uzavřel.

    Další roky se o Josefu Horákovi a Josefu Stříbrném nemluvilo, jenom se vždycky řeklo "Horák, Stříbrný", to bylo všechno. I mě jako kluka to velmi vzrušovalo, začal jsem se o to zajímat sám, bylo mě to divný, že o nich nic nevím. Pak jsem měl to štěstí, že jsem se seznámil s paní Nešporovou. Zvláštní na tom všem pro mě bylo i to, že  ani po listopadu osmdesát devět, jako by neexistovali. Proto nyní  cítím velikou satisfakci, když jsem se před několika měsíci dozvěděl, že díky iniciativě pana Nešpora, pana inženýra Kaliby a několika dalších lidí vzniká iniciativa, aby se, v přeneseném smyslu slova,  lidičtí letci opět vrátili domů.  Možná vznikne jejich socha. Možná vznikne pamětní deska. Možná vznikne jejich pamětní síň. . Jsem hrozně rád, že tahle iniciativa existuje

    Chtěl  bych v závěru říci jednu věc, která mě teď napadla, když tady stojím. Na začátku jsem povídal o tom, že Lidická hrušeň tohle všechno pamatuje. Říkal to i pan Nešpor. A de facto, i když nepamatuje fyzicky toho Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, tak tady jakoby se soustředil celý příběh Lidic. To znamená i tady se soustřeďuje příběh Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, velmi statečných lidí, kteří šest roků nasazovali život za tuto zemi. Kolikrát jsem si říkal, když tohle všechno oni prožívali po té válce, co asi cítili, co to bylo, jak tu křivdu nesli.  A tak si taky, právě tady,  kolikrát dávám otázku, i když vím, že na ni nikdy nedostanu odpověď: Proč se to vlastně stalo a proč oni museli mít takovýhle osud. Za co?

    Takže se domnívám, že dnes tady máme velkou šanci, my co tady stojíme, máme šanci  tuhle křivdu alespoň částečně napravit. Když podle svých možností a sil, pomůžeme lidem, kteří tady chtějí něco vybudovat. Na jejich památku. Pokusme se o to " abychom vrátili Horáka a Stříbrného do Lidic zpátky."

Děkuji.“
 
 

    My shromáždění děkujeme panu Motlovi za další příspěvek k objasnění historie Lidic.

Pro zpravodaj sestavil  Antonín Nešpor, ilustrační foto
http://www.lidice.cz/kultura_sport/udalosti/20150530%20Letos%20se%20u%20hru%9An%EC%20se%9Alo%20o%20n%ECco%20v%EDce%20lid%ED_.html