Věda by měla vymýtit každou pověru, protože pověra je hlavně pomluva. 
 
        (Moje odpověď na "DOPIS SPOLUOBČANŮM: VÝZVA K DISKUSI", je inspirován tím, že jsem nikde v uvedené diskusi, ani pak v následném vyhodnocení této diskuse nezaznamenal, že by se signatáři petice distancovali od níže popsané pomluvy.)
 

    Historie je také věda. Moderní historie je tedy humanitní a společenská věda, zkoumající dějiny člověka a jeho civilizace především na základě písemných a hmotných pramenů.

    Od toho názvu odvozená historiografie, přináší neustále nové a další informace o událostech  nedávno, ale i dávno minulých.
    Odborníci a k tomu povolaní specialisté osvětlují dřívější události, které předtím prozkoumali třeba i jiní, z různých jiných hledisek a svoje závěry dávají veřejně na vědomí, bez ohledu na to, jaký názor na tu, či onu věc mají ostatní. Doufejme, že jde většinou o objektivní názor.

    V dnešní době, by se mohlo zdát, že máme v tomto oboru odborníky na slovo vzaté, na něž se může kdokoliv obrátit o radu. Na druhé straně ale máme v naší společnosti hochštaplery a pomlouvače, kteří se vydávají tu za faktografy nebo další odborníky, manipulující s lidskou pamětí. Možná spisovatele faktu, jimiž však samozřejmě nejsou, už jen z podstaty svých základních nevědomostí, nebo svým povrchním přístupem.

    Část společnosti jim ale přesto naslouchá i když se mýlí, právě proto, že jde mnohdy o pomluvu a když se pak náhodou někdo ohradí, že to, či ono není pravda, a stav věci je prokazatelně jinak, pak jsou s odvykáním navyklé - stokrát opakované lži, jen potíže.

    Jedním ze lživých výroků, dodnes podporovaných některými lidmi je známá nacistická pomluva, že Horák a Stříbrný mohou za Lidice.  Věnoval jsem dost  času, abych našel prapříčinu vzniku takto znějící lži.  Z počátku bylo nezbytné přečíst si publikaci nazvanou příhodně „Lži třetí říše“.  Ještě dnes mi leží obrácena na nočním stolku, ale už se do ní raději nedívám. Pochopil jsem význam a dopad nacistických lží.
 
        Už v první zprávě o Lidicích se lže hned třikrát za sebou:
        Zastřelení „dospělých mužů“,
        „ženy odvezeny na práci do koncentračních táborů“ a
        „děti dány na řádnou převýchovu“.

    Abych pochopil dnešní lživá vyjádření o bývalých obyvatelích Lidic a zároveň mohl objasnit celou tu zrůdnost pomluvy o Horákovi a Stříbrném, musel jsem najít systém nacistických lží, které vnesl do všeobecného povědomí už před válkou Josef Goebbels.
    Zvídavému čtenáři doporučuji aby si přečetl jedno z nejlepších pojednání historika Borise Čelovského, nazvané čistě německy „So oder so“ („Tak, nebo tak“). Proč je název napsaný v němčině a ostatních 600 stran je jen česky, naznačuje, že jde o německý přístup k tématu "České otázky" očima faktografa. (Ta publikace se obtížně vypůjčuje i v okresní knihovně, ale pokud požádáte místního knihovníka, pana Černého, určitě ji zajistí.)

    Dlouho jsem žil v Lidicích v domnění, že dobře. Až se stalo, že se začaly objevovat různá extempore, kterých se samozřejmě valná většina obyvatel Lidic snad ani nevšimla, protože se jich to, zdá se, nedotklo. Já však pociťoval, co ostatní ani možná netuší. Existují informace a události, které se dotýkají přímo mojí rodiny, které nemohu hodit jen tak za hlavu, jen proto, aby se mi tu "dobře žilo".  Nebo proto, že si někteří lidé přejí aby to tak bylo, nebo zůstalo.
    Domnívám se, že jde ale o nepochopení podstaty věci.

    Nedokážu žít v nevědomosti a jsem k tomu vychován, abych bránil co mi moji předkové odkázali a snažím se to uchránit před mentální devastací. Podotýkám, že nejsem historik, ani vzděláním ani povoláním, jen se snažím o objektivní vysvětlení proč je to, či ono chápáno místní populací  tak odlišným způsobem.



    Jak tedy asi vznikla pomluva, že "Horák a Stříbrný mohou za Lidice" a na čem vlastně stojí podpora některých signatářů petice proti vystavění památníku Horákovi a Stříbrnému.

3.6.1942 úterý odpoledne.
 
    Pála čte dopis adresovaný do slánské továrny na baterie "PALABA" - dělnici č.210 pod značkou "Andulka". V dopise nepadne ani slovo o Horákovi, avšak jeho obsah je podle majitele firmy Jaroslava Pály podezřelý.
    Následuje bezprostřední telefonát na četnickou stanici ve Slaném.
    Strážmistr Vybíral zajíždí na kole pro dopis k Pálovi.
    Podle čísla zaměstnankyně najdou adresu Anny Marusczákové, Holousy čp.1 která byla v té době doma nemocná.
    Nadporučík Polák ze slánské policejní stanice po přečtení dopisu a protože mu ho předal osobně sám továrník Pála, o něm informuje kladenské gestapo.
    Gestapák Thomsen nařizuje dopis okamžitě přivézt.
    Nadporučík Polák přijíždí do Kladna v 17 hodin.
    Thomsen dává rozkaz gestapáku Felklovi k zahájení pátrání. Ten přiváží do Kladna z Holous Marusczákovou k výslechu.

3.6.1942 kolem 18. hodiny.
 
    Marusczáková vypovídá o mladíkovi, se kterým se seznámila a který ji požádal, aby vyřídila pozdrav u Horáků od Pepíka, že je zdráv. Při výslechu padlo i jméno osady Čabárna, jejímž směrem milenec Marusczákové ze schůzek odjížděl.

    Gestapák Felkl ve svém poválečném protokolu vypovídá "Podle toho soudila Marusczáková, že se seznámila s mladým Horákem."
    Teprve zde, ve výpovědi Maruszákové se poprvé objevuje jméno Horák.

    Přednosta kladenského gestapa Wiesmann na doporučení Poláka směřuje pátrání do Litic u Votrub, sevrně od Slaného. Historicky jde o osadu několika usedlostí kolem kostela sv. Jakuba.

3.6.1942 kolem 22. hodiny.
 
    Odjíždějí gestapáci Felkl, Polák společně s četníky Smahou a Carbochem, do Slaného a Votrub.
    Starosta obce Votruby ale v kartotéce Horáka nenachází.

4.6.1942 po půlnoci.
 
    Na Felklův rozkaz jedou tedy do Buštěhradu, kde na četnické stanici vyslechnou strážmistra Babůrka. Zjišťují, že Lidice leží hned vedle Buštěhradu.
    Zde se gestapo dozví i to, že Josef Horák je nezvěstný od roku 1939 a s ním i Josef Stříbrný, což už gestapo před lety jednou šetřilo.

    Felkl sděluje Babůrkovi, že Horák přichází v úvahu jako pachatel atentátu na Heydricha, což Babůrek prohlašuje za nesmysl, protože od jeho odchodu tu Horák nebyl a nikomu ani nenapsal.
    Bez ohledu na zpochybnění Babůrka, gestapák Felkl telefonuje do Kladna, odkud pak přijíždí Thomsen, který vyšetřování přebírá.

    Thomsen telefonuje do Kladna, Slaného a Prahy, aby bylo okamžitě provedeny prohlídky na Čabárně a v Lidicích.
    Na jeho oznámení přijíždějí okamžitě úředníci z pražské Staatspolizeitstelle a oddíly Schupo k obklíčení Čabárny a Lidic.

V noci ze 3. na 4. června 1942

    Začíná zatýkání mužů na Čabárně a v Lidicích v rodinách Horáků a Stříbrných.
    V tuto dobu ještě nemělo gestapo žádné důkazy, že pisatel dopisu není Horák, ale Říha ani, neznalo Říhovu totožnost, dokonce ani nevědělo, kde by toho tajuplného Milana našlo. Přesto užil Thomsen ve svých hlášeních nadřízeným větu: "Wir haben ihn schon; ich fresse den Besen, wenn er nicht der Täter ist!" ("Už ho máme; sežeru koště, není-li on tím pachatelem !" (myšleno Horák z Lidic).

    Přestože se gestapo ani na Čabárně  nic bližšího nedozvědělo, muže zatkli a odvezli na služebnu gestapa v Kladně.

To bylo ve tři hodiny ráno 4.6.1942

    Pátrání pokračovalo v Lidicích, včetně zatýkání příslušníků rodin Horáků a Stříbrných ...
 

    Felkl shodně s ostatními kladenskými gestapáky po válce vypovídá, že celá prohlídka obce zůstala bez výsledku. Citace: "Výslechem zatčených členů Gestapa, kteří se zúčastnili dne 4. června 1942 prohlídky v Lidicích, jest bezpečně zjištěno, že tentýž den nebyl v Lidicích mimo několika fotografií Horáka a Stříbrného nalezen žádný usvědčující materiál."



 
    Zda gestapák Thomsen nakonec to koště sežral se nikde nedozvíme, a tak: "Kdo tedy může za Lidice?"

    Pečlivý čtenář si jistě povšiml, že ona nehorázná pomluva dvou statečných Lidických občanů, Horáka a Stříbrného, vznikla ještě dříve než gestapo do spících Lidic, v noci ze třetího na čtvrtého června 1942, vůbec dorazilo.



Úvodní fotografie ukazuje vstupní vrata do Horákova statku. Odtud naposledy viděla, skryta mohutným kmenem lípy paní Anna Kohlíčková svoje rodiče a manžela Václava, jak je gestapáci odvádějí. To bylo v noci ze třetího na čtvrtý červen 1942.
Antonín Nešpor