Abychom mohli popřít, že Památná Lidická hrušeň je původní obecní hrušní, která přežila vyhlazení Lidic, bude nezbytné zapomenout na všechny různé fotografie před a po válce, až na jednu pohlednici. Dále zapomeneme co o hrušni vyprávěli pamětníci, a hlavně, jak o ní vyprávěla v roce 2001 paní Anna Peková - tedy že vysazovala tři obecní hrušně společně s panem Vandrdlem. A ještě musíme předpokládat, že všechny ovocné stromy uprostřed obce byly bez výjimky vykořeněny.
 

    Aby tedy mohla v tomto místě vyrůst náletová hrušeň, když tu žádná po vyhlazení Lidic už nezůstala, bylo nezbytné, aby někdo přinesl do těch míst jadérko z nějaké jiné hrušky. Buď ptáci, nebo člověk, možná pasoucí se ovce.

    Je léto 1942, Lidice jsou už téměř rozbourány a sutí z nich je zavážen Podhorův rybník.
Ptáci v době bourání Lidic tu sice mohli létat, ale těžko by někde v létě 1942 sehnali nějaké jadýrko hrušky, aby jej mohli sezobnout a posléze sem přenést.

    Ovce se tu pásly, až od následujícího roku, až když byly odklizeny ruiny a navezena ornice. Zde v těchto místech zbyly hlavně opukové balvany pocházející ze staré kontribuční sýpky a z kostela.
    V létě 1942 příslušníci oddílů říšské pracovní služby,  ubytovaní u buštěhradského hřbitova nebo ve škole ve Hřebči, den co den sem docházející, asi těžko dostávali hrušky ke svačině.
    Vezmeme-li v potaz, že v té době, v červnu 1942, "letošní úroda hrušek" ještě nebyla a loňské zásoby už také nebyly k dispozici, jak to bývalo dříve zvykem. Potom ale  není jasné, odkud se tu ono jadérko z hrušky vzalo.

    Ale nešť!
 
    To jadérko se do země dostat nějak muselo, když nechceme připustit, že původní zlomená hrušeň obrazila. Aby mohla vůbec vzniknout náletová rostlina, muselo se sem dostat jadérko do konce roku 1942, nebo nejpozději v předjaří 1943.
 
    Připusťme tedy, že klíček z jadérka, dobře do konce roku 1942 zakořenil, a následné jaro 1943 rostlinka nasadila malinkaté lístečky a potom mohla do podzimu téhož roku, než zase lístečky opadaly, vyrůst o 10 cm do výšky.
    Tak a to je konec roku 1943.

    Rok 1944, je pro hrušeň důležitý, protože naraší, nasadí lístky a vyroste během vegetačního období, když nejvíce, tak o  90 cm. Takže vrchol korunky ke konci roku 1944 by mohl mít výšku asi 1m, což by na takovém dobrém místě, kde hrušeň stojí, mohl štěp dokázat i bez podpory hnojením.

    Rok 1945.
    Jaro bylo tentokrát velmi teplé, takže i stromy se probouzely dříve. Tedy předpokládejme, že metrová hrušeň nasadila lístky už koncem března. Od té doby sílila a rostla tak, že za dva měsíce v červnu už musela být vysoká, jak ukazuje poválečná pohlednice.
    Na této půlené pohlednici jsou vidět staré Lidice v horní části a v dolní "po vyhlazení", jak zní nápis. Hrušeň je "přiměřeně" vysoká s bohatou korunkou a kolem ní se pasou ovce.
    Ještě že tam ty ovce fotograf zachytil!

    Máme tak jedinečnou možnost stanovit přibližnou výšku hrušně, v poměru k výšce pasoucích se ovcí.
    Ovce má dle chovatelských příruček výšku od 65 do 75 cm. Abychom vyloučili chybu v odhadu výšky ovcí pro porovnání, vezmeme nižší z nabízených hodnot, tedy dejme tomu, že ovce na obrázku mají výšku cca 65cm.
    Hrušeň na obrázku je při porovnání s ovcí pětkrát vyšší, tedy cca 325cm.

    Ovšem to by znamenalo, že od začátku května 1945 do 10. června 1945, kdy sem už mohl fotograf přijít nafotit konec války, a kdy se už srovnávací pohlednice začala prodávat, by hrušeň musela vyrůst o více než dva metry.

    Taková úvaha o možném rychlém vzrůstu se však vymyká skutečnosti. Hrušeň, ani ta naše Památná Lidická nepatří mezi rychle rostoucí stromy, jakými jsou například  japonské topoly, které dosahují ročního přírůstku přes dva a metry.

    Hrušeň na pohlednici ze začátku června 1945 odpovídá přibližnému stáří 5 let a tedy je jasné, že tam stála už v roce 1940, tedy jde o původní štěp obecní hrušně, kterou vysadila paní Anna Peková s panem Vandrdlem.

    Náletová dřevina (tedy pláně), by asi težko dnes rodila šlechtěnou odrůdu hrušek zvanou Pařížanka. http://www.lidice.cz/kultura_sport/udalosti/20120918%20Hru%9Ae%F2%20obecn%E1,%20posudek%20profesora%20%D8ezn%ED%E8ka%20z%20Brna.html

    Z toho všeho plyne, že věřit, či nevěřit něčemu, je pouze osobní dojem.
    Přestože má každý člověk právo myslet si co chce, měl by si ale prověřit pravdivost toho o čem je přesvědčen, než to někde zveřejní a to bez ohledu na to, zda-li je to pán, nebo kmán. Nejhůře jsou na tom ti, co veřejně bez příčiny rozsévají pouze pochybnosti, jen kvůli tomu aby rozebrali konstrukce, které před nimi sestavil někdo jiný.