Pochod z Žihle do Mladotic prošel cestou osvobozených vězňů z transportu smrti

    Děkuji všem, kteří se připojili k pochodu, přišli na odhalení desky obětem transportu smrti  na nádraží v Žihli i na přednášku do mladotické školy.
Upřímně se přiznávám, že jsem nečekala, že nás půjde tolik. Ale jsem za to moc ráda. Dá se říct, že po 9. hodině ranní, při čekání na vlak v Mladoticích, mě to až trochu vyděsilo. Nicméně jsem chvilkový pocit hrůzy, jak to zvládnu, při pohledu na prvních 35 účastníků na mladotickém nádraží, rychle setřásla. Nakoupili jsme hromadnou jízdenku, a jelo se do Žihle. Pan průvodčí se nad tím nezvyklým návalem usmíval a hlásil mi, že máme v Žihli tu pamětní desku namontovanou trochu nakřivo. Prostě už o akci celé okolí dávno vědělo.

    Nesmírně mě těšilo už od prvních chvil odjezdu z Mladotic mít po boku pana Jaromíra Patejdla, pamětníka tehdejších událostí. A to jsme měli teprve poznat, co všechno si pan Patejdl pamatuje, kolik toho ví,  jaké autentické pocity má a jak je dokáže na nás ostatní přenést. Přestože mu v době těch hrozných událostí v dubnu 1945 bylo pouhých dvanáct let.

    V Žihli na nádraží nás čekala podobně početná skupinka, ne-li větší, připravená na odhalení pamětní desky obětem transportu smrti. Snažila jsem se zorientovat a se všemi pozdravit – a taky začít včas. Čekal nás zde už pan žihelský starosta František Procházka. Přivítala jsem tedy všechny, kdo přišli, ale hlavně vzácné hosty – paní Miloslavu Kalibovou, jednu z posledních dvou žijících Lidických žen. Byla také v dubnu 1945 vyhnána na pochod smrti – ten z Ravensbrücku do Crivitz, 130 km dlouhý, letos jsme ho celý prošli už podruhé. Přivítala jsem a představila všem pana Jaromíra Patejdla. Vzpomněl na žihelském nádraží hlavně na to, jak jeho tatínek, pan mlynář Josef Patejdl, při osvobození vězňů bolestně prožíval, že nemohl pomoci všem. Že museli vybírat jen české vězně a mnohé jiné, dospělé muže, zbědované a vysílené, klečící a prosící o pomoc, tam museli zanechat.
 
    Dále jsem představila paní Alenu Staňkovou, vnučku Oldřicha Vyhnise, vězně z transportu smrti. Pocházel z nedalekého Kaznějova a jeho propuštění z transportu bylo jedním z podnětů osvobozovacích akcí mladotických a kralovických občanů. Dědeček se paní Staňkové vrátil, rodiče ale ne. Byli zavražděni v KT Mauthausen jako oběti odvety za heydrichiádu. Paní Staňková prožila zbytek války s ostatními dětmi těchto obětí nedaleko Prahy na Jenerálce. Oba, pan Patejdl i paní Staňková celý pochod prošli. Nám mladším bralo dech, jak jim to šlapalo. Přijeli i další hosté, z Lidic, pan Kaliba za Spolek pro vybudování Památníku Lidickým letcům, zatím stále v Lidicích nechtěným. Marcela Kalibová a Pavla Nešporová za OS Lidice, který Pochod Lidických žen zastřešuje. Až z Nového Boru dorazil Pepa Doškář, duchovní otec pochodu Lidických žen Ravensbrück-Nový Bor. Z Kladna a okolí přijeli moji kamarádi-pochodníci, ale také přátelé z Českého svazu bojovníků za svobodu Kladno.

    A kolem 10h jsme tedy mohli vyrazit z nádraží v Žihli na cestu. Nebyla dlouhá, pouhých 9 km, nazvala jsem ji pro sebe s nadsázkou „rodinný pochod smrti“. Naše ostatní pochody mají totiž denní trasy kolem 30 km. Ale tady to bylo o něčem jiném a taky věřím, že nás díky tomu šlo mnohem více. Vyrazilo se ostrým tempem, měla jsem co dělat, abych první v čele pochodu včas dohnala. Po cestě jsem se seznamovala s místními. Už v Mladoticích jsem si potřásla rukou se skupinkou „od paní Praskové“, jak se mi krásně představili. Paní Prasková už nežije, její svědectví ale bylo důležité, vězňům pomáhala, jako mnozí jiní. Ale měla je navíc bohužel tehdy stále na očích, neboť z jejich domu u žihelského nádraží bylo vidět přímo na koleje. Z Mladotic s námi jela i paní Kubíková, dcera pana Vorla, který se zpracování a dokumentaci událostí žihelského transportu věnoval nejvíce. I jeho syn se ženou do Žihle na pochod přijeli, vzpomínali, kolik času a úsilí tatínek mapování tehdejších událostí obětoval. Pan Vorel ml. vyprávěl, jak otce jako mladík vozil za svědky tehdejších dnů.

    První zastávka pochodu byla u památníku na žihelském hřbitově. Připomněla jsem, jak byli vězni pohřbíváni, tehdy vlastně za hřbitovní zdí, jak proběhla po válce exhumace, a díky ní také identifikace některých obětí. K mé velké radosti pan starosta Procházka uvítal možnost jejich jména připomenout pamětní deskou. Bude tedy v budoucnu žihelský památník, který je důstojnou připomínkou obětí transportu smrti už dlouhá léta, připomínat jména alespoň některých z nich.

    A pak už jsme mířili ven z Žihle a polní cestou, čerstvě kvůli pochodu posekanou (i za to moc děkujeme!), jsme došli do nedalekého Přehořova. Jím tehdy procházela hranice protektorátu. Na bývalé návsi, dnešní zastávce autobusu, jsem kromě jiného připomínala spontánní pomoc místních na první zastávce osvobozených vězňů. Pan Patejdl vzpomínal na to, jak byli zbědovaní, že to naše počáteční „ostré tempo“ by vlastně ani nezvládli. Sluníčko pálilo, blížilo se poledne a my mířili dál k Odlezelskému jezeru, tedy „odlezkému“ jak mě místní poučili, že mám správně říkat. Zdravili jsme místní z Přehořova, pro které evidentně bylo raritou, že jim prochází kolem domů početný dav turistů. Do toho jsem každou chvíli od místních na pochodu zaslechla „tady jsem snad nikdy nebyl (a)“. Bylo to úsměvné, pochod se tedy doufám zapsal všem nesmazatelně do paměti.

    U odlezkého jezera u hájovny byla naše další zastávka. Ještě než jsme začali povídat, přišla řeč na jinou válečnou vzpomínku, kdy se v jezeře utopili koně i s povozem. Po menší disputaci dorazil pan Černý a všem sdělil, „já vám to povím, jak to bylo, to byli koně mého tatínka“. Vzpomínali jsme pak na ukrývání mnoha zajatců a vězňů ve zdejší hájovně, ale i v dalších okolních vesnicích. Pan Patejdl potvrzoval, jaká to byla těžká doba, divoká a nebezpečná, konec války, ale že lehko nebylo ani po něm. Jak místní shromáždili sbírku šatstva pro vězně, z toho mála, co sami měli, vařili pro ně, ošetřovali je. V dnešní době se do toho těžko dokážeme vžít, protože takovou nouzi asi nikdo z nás v životě nezažil. Ale troufám si říct, že na tváři mnohých, co pochod šli, jsem často viděla, že se vážně zamýšlí a snaží do té těžké doby přenést.

    Od hájenky jsme proklouzli lesní pěšinou vedoucí kolem odlezkého vodopádu. Tempo se zpomalilo, vyšli jsme z lesa a v Chrašťovicích jako na povel (nikoliv můj), všichni padli do stínu a ocenili nanuky a nápoje z místního obchůdku, otevřeného tak trochu mimořádně v sobotu i kvůli nám. Odpočinek jsem vyrušila a pokusila se všechny zvednout, abychom včas dorazili do Mladotic, kde byla na 14h plánovaná přednáška v místní škole. Čekala nás totiž předtím ještě poslední zastávka na mladotickém hřbitově. Mladotický starosta pan Zdeněk Slach nás tam doprovodil a položil s námi květiny u hrobu dvou sovětských válečných zajatců. Zemřeli podle dobových dokumnentů na pochodu smrti při průchodu Mladou Boleslaví v březnu 1945 a v Mladoticích byla jejich těla vyhozena z vlaku s tím, aby je tehdejší starosta pan Josef Krejčí nechal pohřbít. Další hrob sovětského válečného zajatce z pochodu smrti se nachází na hřbitově v Potvorově.

    Pak už nás čekala přednáška v mladotické škole, vše vzorně připraveno díky paní ředitelce a jejím pomocníkům. V sále bylo plno a také trochu zadýcháno. Přednášela jsem o pochodech smrti obecně, v jakém rozsahu a z jakých důvodů probíhaly. Snažila se připomenout, jak se vlastně v závěru války podařilo dalším způsobem nacistům vyhladit velkou většinu vězňů koncentračních táborů, ale i válečných zajatců, vlastně na poslední chvíli utratit nesmyslně mnoho zbytečných životů svých „nepřátel“. Vysvětlila jsem, proč chodíme po stopách pochodů smrti, jak se snažíme, aby byly v místech, kde prošly, připomínány, včetně hrobů a jmen jejich obětí. Většinou tomu tak není a je to zapomenutá kapitola místní historie. Pan Patejdl pak opět vzpomínal. Přestože ho pochod na sluncem rozehřátých cestách musel vyčerpat, dokázal vyprávět hlavně o pomoci místních mladotických občanů nebo složité situaci, ve které se ocitl pan mlynář Ježek po zatčení gestapem. Jak se o něm místní telefonní linkou, fungující jen večer, dozvěděli u Patejdlů. Jak vězni museli opět pokračovat dále v cestě domů nebo byli skrýváni. Vzpomněl i na převezení nemocných vězňů do narychlo zbudovaného kralovického lazaretu, který byl dalším malým zázrakem té pohnuté doby a ošetřil přes 300 vězňů, kteří to v té době tak zoufale potřebovali. 

    Po přednášce mne překvapil ještě pan Půta, autor žihelské kroniky, kterou jsem jako zdroj informací o místních událostech také prostudovala. Ale to už nastalo loučení – všichni se rozjeli zpátky domů nabití, jak říkali spontánně, zvláštními pocity a zážitky. Přenesli se na chvíli o celých 71 let zpátky v čase. Zůstali jsme ještě „na kávu a na koláček“ u Kutějových, mí přátelé-pochodníci i já jsme se seznámili s mnohými místními. Všem jim ležela historie kraje i těchto událostí na srdci a velmi dobře ji znali. Takže mě ještě dodatečně polilo horko, jak bylo vše cestou řečené ostře sledováno znalci. Koláčků bylo napečeno jako na dvě svatby a věřte nebo ne, ta pohostinnost jakoby se opravdu přenášela v čase.

    Zvláštní poděkování patří paní Kutějové a všem místním organizátorům v jejím okolí, rodině, přátelům, sousedům, kteří si celou akci vzali za vlastní. Pomohli nám ve všem i v tom, o co jsme nežádali, vše připravili a šířili neúnavně zprávy o chystaném pochodu. Hlavně jejich zásluhou, se účast a atmosféra na pochodu tak neobvykle povedla. A těším se, že příští rok vyrazíme zase! Možná tentokrát po stopách pochodu do Kralovic.