Když ho pan režisér Petr Nikolaev před pěti roky natočil, poděkoval jsem mu hned po předpremiéře. Také mi poděkoval za to, že jsem první, kdo mu ten film veřejně pochválil. Po shlédnutí bylo tehdy v sále Lucerny ticho jako v hrobě. Vlastně po celou dobu promítání nikdo ani nedutal – s očima plnýma slz se moc mluvit nedá.
    Diváci si budou Lidice pamatovat hlavně podle několika stěžejních scén, které byly natočeny pravdivě.

    Dnes k těmto scénám mohu klidně připojit ještě další pravdivou.
    Přišla až ve finále a je uvozena slovy hlavního organizátora tryzny (v roli Michala Zelenky): "Jestli nám chcete pane Šímo opravdu pomoci, tak zapomeňte na Lidice". 
 
    Proč ale považuji scénu za pravdivou?
    Protože se opravdu muži z Lidic do nastávajícího politického schématu tehdy "nehodili". To samozřejmě platilo i pro Horáka a Stříbeného. Pro ně už také v nových Lidicích nezbylo místo, přestože za Lidice bojovali proti Hitlerovi celou válku v 311 Čsl. bombardovací peruti RAF.
 
    Vypadá to, že ten "zákaz žít v nových Lidicích" platí i dnes, kdy se vzedmula mezi místními vlna odporu proti zbudování památníku lidickým letcům Josefu Horákovi a Josefu Stříbrnému, že místní, á to konto sepsali petici.
 
    Kdo ještě dnes uvěřil 70 let staré pomluvě - navíc nacistické, že Horák a Stříbrný mohli za Lidice, ten to podepsal. Snad aby nebyla nějakými vojenskými symboly pošramocena mučednická pověst obce.
 
    Jsou chvíle, kdy stejnou scénu divák nepochopí hned na poprvé. Mě trvalo několik let, než jsem význam popsané scény filmu docenil. To teprve díky petici občanů žijících v Lidicích proti vybudování památníku lidickým letcům.

    Poděkování opět patří panu režiséru Nikolaevovi, který proměnil scénář Mahlerova Nokturna ve zdařilý film.  Panu doktoru Zdeňku Mahlerovi patří dík že na toto, dnes opět aktuální téma, svou novelou upozornil.
 

 
    Antonín Nešpor - synovec Josefa Horáka z Lidic.