Škoda, že už nezáří, jako zářívala dříve. Každou chvíli, jak si to technologie výroby oceli vyžadovala,  obloha zčervenala až do nachova, až se chodci zastavovali. To se najednou noc změnila v ohnivý den obzvláště, když byly mraky nízko a pouliční lampy bledly závistí.. Ohromné množství energie, která se jen tak vypařila pánu bohu do oken aniž využita, jen pobláznila oči i rozbušila srdce milencům přihlížejícím té nevšední nádheře.

    Prosté vyklopení kozla  (jak se nazýval velikánský sklápěcí vagón ),  po okraj naplněný zbytky železa ale hlavně  žhavou struskou, stačilo k tomu aby si člověk uměl představit ze sopky vytékající lávu.

    K buštěhradské haldě jsme se za soumraku jezdívali dívat právě, na tento neustále se měnící obraz. kdy odspodu halda působila dojmem vysokého pohoří (dnes by se řeklo industriální pohoří Kladenska),  a obrazy  stékající roztavené strusky na temném pozadí se zařezával do očí. Litá, doposud žhavá hmota vytvářela na svahu bizardní obrazce, ze kterých by leckterý renomovaný šaman dokázal vyčíst světu jeho budoucnost.

    Samozřejmě, ze to také prášilo a v zimě, to jsem viděl jen jednou, když napadl sníh a industrialní láva se s ním mísila v takovém nepoměru, jakoby se potkalo nebe s peklem. Takové se děly věci.  Nejen, že se okolí okamžitě zahalilo do prudce stoupajících oblaků, ale to ohromné množství uvolněné páry dokázalo vystřelovat žhavé kusy do dálky i výšky. Za patřičného rachotu byl obraz soptícího vulkánu téměř dokonalý.

    Asi se mi už nikdy nepodaří uvidět v činnosti tento náš malý buštěhradský vulkán, ale jsem rád, že jsem to viděl a zažil jako kluk. Zrovna tak to viděli i ostatní. Málokdo se ale zaobíral tím, aby  tu sopku popsal, protože ti, co přišli se žhavým železem do styku to považovali za normální a moc o tom nemluvili, patřilo to k jejich obživě.

    Nebylo mnoho umělců, kteří dokázali zachytit vznik a život haldy, tak jako to dokázal ve svých kresbách  významný Kladenský rodák, Cyril Bouda. 14. listopadu tomu bylo 115 let, od jeho narození.