V úterý 7. února odpoledne  byla Divadelní kavárna v Kladně přeplněna návštěvníky. O svém dětství i poválečném životě přišel vyprávět pan Asaf Auerbach,  drobný elegantní muž s tmavýma živýma  očima, s hlubokým hlasem.
    Pan Asaf Auerbach se narodil v r. 1928 v kibucu Bet Alfa  v Palestině, kam se jeho rodiče přestěhovali v r. 1922 z Československa a kde se v r. 1924 narodil jejich první syn Ruben.  Maminka pocházela z   pražské rodiny, tatínek z německy mluvící rodiny z Bečova  nad Teplou. Oba dědečkové byli obchodníci. Maminka měla ještě dvě sestry, tatínek jednu. Po návratu do Československa pomáhal tatínek  Auerbach komunistům a sociálním demokratům utíkajícím před pronásledováním  z Německa a Rakouska v organizaci Rote Hilfe (Rudá pomoc). Byl komunistou, protože  kibucy byly v tomto kolektivním duchu  vedeny – každý podle svých možností a potřeb.

    Napolo v  žertu pan Asaf zmínil, že jej a bratra zachránil vlastně Hitler, resp. Hitlerova rasistická akce  zvaná Křišťálová noc, kdy byly v noci z 9. na 10. listopad r.  1938  v Německu, Sudetech a Rakousku rozbíjeny výkladní skříně židovských obchodů a  okna  bytů, byly  demolovány synagogy. Po této akci nejen Židé pochopili, že jejich holé životy jsou ohroženy, ale i Velká Británie vzala na vědomí , že se Hitler nespokojí s okleštěním Československa Mnichovskou dohodou v září 1938, kterou podepsal i britský premiér Neville Chamberlain. Proto Velká Británie otevřela dveře zejména židovským dětem  z Německa, Rakouska i z ČSR.
    Každý z nás ví, jak se Nicholas Winton   v r. 1939 zasloužil   o záchranu životů  židovských dětí  z okleštěného  Československa. Jak se ale k této aktivitě  dostal, nám řekl pan Asaf. Nicholas Winton měl v Praze přítele, kterému napsal, že se chystá lyžovat do Švýcarska. Přítel mu odpověděl, aby si po cestě udělal  zajížďku do ČSR, aby poznal zdejší vážnou  situaci. N.Winton po návštěvě Prahy   už do Švýcarska neodjel, ale vrátil se do Velké Británie a ihned se začal zajímat o nadace pomáhajícím  židovským  dětem z Německa, Rakouska a Protektorátu  do bezpečí. Vyhledal paní Hannu Strasserovou, která mu ale sdělila, že kvóty její nadace pro přijímání dalších dětí jsou již vyčerpány a že musí jít svou vlastní cestou. Paní Hanna Strasserová , původem německá   Židovka,   se znala s Auerbachovými z kibucu v Palestině a i ona se  vrátila pře válkou  do ČSR (žila  v Teplicích) ,   uprchla na počátku r. 1939 se svou rodinou do Velké Británie. Přestože jako uprchlík měla svých problémů požehnaně, ihned začala pomáhat dalším. Anglicky tehdy příliš neuměla, ale  podařilo se jí založit výbor na záchranu českých dětí   -   Czech Children Refugee Committee – North Staffordshire Branch. Jejím počátečním motivem a cílem bylo  dostat 10 židovských dětí  svých přátel do tehdy ještě bezpečné Velké Británie.

    Nicholas Winton se nevzdal a hledal sám další cesty jak pomoci českým židovským dětem. Zachránil jich 669!  Předposledním vlakem směrem k přežití  odjeli 18.7.1939  i bratři Auerbachovi. V srpnu 1939 odjel další   vlak s židovskými dětmi a měl následovat ještě další – 1.9.1939. Již vypraven nebyl, toho dne vypovědělo Německo  Polsku válku.  Židovské  děti byly transportovány  do Terezína a odtud většinou do Osvětimi – vyhlazovacího tábora. Ze všech dětí, které prošly Terezínem přežilo dle statistik   jen necelá dvě procenta.

    Pan Asaf  vyprávěl, že jako 11 ti leté dítě vnímal na rozdíl od svých rodičů odjezd z Protektorátu jako dobrodružství. Jemu ani jeho staršímu bratrovi nepřišlo vůbec na mysl,  že se se svými rodiči již nemusejí shledat. O tom, čeho se rodiče báli, nevěděly jako děti nic. Ale  věděly, že rodiče požádali o vízum do Ekvádoru a povzbuzovali  je, že se za dva měsíce všichni v jižní Americe sejdou. Chlapci se tedy  těšili i na cestu lodí přes Atlantik.  K setkání už nikdy nedošlo, rodiče vízum nedostali a zahynuli v Osvětimi.  Ale zpět k příjezdu Asafa a Rubena do Anglie.

    Po příjezdu  se Asaf a Ruben  setkali s paní Hannou Strasserovou, kterou znali nejen z palestinského  kibucu, ale s rodiči se obě rodiny navštěvovaly později v ČSR.    Ta jim v Anglii zařídila ubytování v hornickém  městě  Stoke-on- Trent, v městě, které se jedinečně  zapsalo do historie Lidic hnutím Lidice shall live !
 
    V  Stoke-on-Trent  našla paní Strasserová  domov  pro „svých“  8  židovských  dětí z Protektorátu.  Byl to tehdy  nevyužívaný    domek   stojící mezi ostatními domky ,které byly vybudovány pro sirotky a děti bez domova. Taková vesnička S.O.S. , kde se o děti staraly náhradní matky, děti žily v komunitě a učily se domácím pracím a soužití v rodině.   Domek poskytnutý pro židovské děti paní Strasserové  však nebyl v čase příjezdu dětí ještě vybaven. Proto byly děti nejprve ubytovány v rodinách. Ale netrvalo dlouho a děti se dostaly do domku pod péčí paní Strasserové. Na vybavení se  složili a přispěli hlavně prostí lidé ze Stoke-on-Trent.

    Asaf a Ruben žili  v tomto domku a tedy náhradní rodině  do r. 1943. V září 1939,  po 2 měsících od příjezdu do Anglie , nastoupil  do školy a to  zpět do 5. třídy, ale po půl roce byl zařazen do třídy šesté, protože anglicky se rychle naučil.  Děti  vhozené do prostředí mluvícího  jiným jazykem se učí rychle,  nic jiného jim  nezbývá. Tak to bylo i s Asafem a ostatními dětmi. Nejmladším dítětem v domku byla tříletá Lízinka. Za pár měsíců mluvila už pouze anglicky.
 V r. 1943 bylo  Asafovi 15 let a byl  poslán do internátní školy.  Tam se mu sice nelíbilo, ale vydržel a studoval. Jeho bratr Ruben, kterému bylo v r. 1943 již 18 let vstoupil toho roku  do zahraniční Československé armády.

    V r. 1942 zasáhla zpráva o vyhlazení  Lidic z mapy světa  a zavraždění všech lidických  mužů celý svět. V hornickém městečku Stoke-on- Trent tehdy působil jako lékař a komunální politik Dr. Barnett Stross, který byl iniciátorem hnutí Lidice budou žít! (Lidice shall live!) a založil finanční  sbírku, do které přispívaly hornické rodiny. Tato sbírka nakonec činila 5,3 milionů korun a  po válce byla předána Československému státu jako základ pro nově vznikající obec, jejíž základní kámen byl slavnostně položen po válce 15.  června 1947.

    Na slavnostním shromáždění hnutí Lidice shall live! v Stoke-on - Trent byl přítomen prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou. Květiny paní Haně Benešové předávaly 3 české děti ze Stoke-on-Trent , mezi nimi byl i Asaf.

    Návrat do osvobozené ČSR byl pro Asafa krutý. Své rodiče nenalezl, byli zavražděni. Zůstala mu však širší rodina  - bratr, babička a tety -  sestry jeho maminky.  U jedné z nich žil,  dokud se nepostavil na vlastní nohy. V r. 1950 se oženil s dívkou , se kterou studoval na střední škole. Vystudoval statistiku, stal se inženýrem. Vychovali dva syny.

    Osud tohoto židovského chlapce skončil relativně  šťastně – chlapec přežil v bezpečí  a svůj další život naplnil. Přesto stigma války  v jeho duši přežívá. Těžké  rány z dětství jsou  nezhojitelné. Pan Asaf mluvil o svém válečném osudu velmi prostě a jakoby  lehce, místy i žertovně. Ale také se mu několikrát vedraly slzy do očí, když mluvil o statečnosti svých rodičů, zejména maminky, kteří se jich museli vzdát, aby je zachránili a dokázali svůj strach před nimi skrýt.   Nedejme se však mýlit, protože oběti II. světové války, kterých stále s časem  ubývá, mají v sobě bolest. Je pro nás všechny dobře, že o svých osudech mohou nyní veřejně mluvit a sdělovat  dalším generacím To, co prožili,  je vlastně nedávná minulost, průměrná délka jednoho  lidského života,  kdy NĚKDO nadřazenější chtěl vymazat ze světa jiné rasy, vesnice a  celé národy. Je třeba nejen naslouchat, ale hlavně pochopit varování těch, co své osudy museli prožít a naštěstí pro nás následující i přežili, aby mohli svá svědectví vydat.

    Po vyprávění pana Asafa Auerbacha vzpomněl  pan Antonín Nešpor, synovec mjr. Josefa Horáka, že na shromáždění Lidice shall live! byl i jeho strýc, rodák z Lidic, důstojník letectva R.A.F , který se nejenže ihned zapojil do hnutí Barnetta Strosse a na mnohých akcích seznamoval účastníky  s Lidicemi a jejich tragédií,  ale ihned  po návratu do osvobozené republiky se zapojil do práce  pro  Společnost pro obnovu Lidic. Avšak jako většina československých bojovníků v zahraničních armádách byl po únoru 1948 vyhozen z armády a zbaven své hodnosti. V Lidicích mu byl stejně tak jako jeho příteli, spolužákovi a spolubojovníkovi v R.A.F Josefu Stříbrnému upřen domov. Nezbylo mu, než emigrovat za svou ženou a dvěma syny zpět do Anglie. Již v lednu 1949 se za dosud nepříliš jasných  okolností zřítil při zkušebním letu a na následky zranění zemřel. Osud Josefa Stříbrného, který zůstal v ČSR,  byl  podobně poznamenán. Po Únoru byl též propuštěn z armády, zbaven hodností a dokonce na čas uvězněn.  Živil sebe a svou rodinu pomocnými pracemi, rodina byla  v r. 1953 vypovězena z Prahy.   Zemřel předčasně ve svých 61 letech (1976)  jako zlomený člověk.  Vojensky byl rehabilitován v r. 1969. Josef Horák se navrácení vojenských hodností dočkal až  po r. 1989 in memoriam.

    V Lidicích jim však dosud jejich „provinění“ za více než pětiletý boj  proti nacismu odpuštěno  nebylo.  Paradoxem je, že člen  vedení OO ČSBS Lidice šíří i v rozporu s historickými fakty názor, že tito dva muži nesou odpovědnost za lidickou tragédii.
V této souvislosti si dovoluji reagovat na článek z únorového Lidického zpravodaje nazvaný „Silver A v paměti tří generací“  a kladu otázku vedení OO ČSBS Lidice: Jaký  rozdíl spatřuje  mezi hrdinstvím a válečnými zásluhami  radisty Jiřího Potůčka, které vedly k téměř totální likvidaci osady Ležáky (přežily jen sestry Marie a Jarmila Šťulíkovy) , a hrdinstvím a zásluhami lidických rodáků – důstojníků  Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, kteří byli nejen hrdiny, ale též oběťmi, protože jejich rodiny byly vyvražděny 16.6.1942 v Kobylisích.

    Že by OO ČSBS Lidice za hrdiny  považovala jen ty, kteří padli a mohla klást na jejich paměť věnce? Kdo z lidických bojovníků za svobodu položil věnec a hlavně vzpomínku na hroby svých vlastních rodáků? Kdo z nich jejich odvahu ocenil?
 
    Vyprávění pana Asafa Auerbacha v Divadelní kavárně předcházela prezentace  výstavy nazvané Místa utrpení, smrti a hrdinství,  vězni z českých zemích v nacistických koncentračních táborech  instalované v Obchodním centru Central Kladno. Na jejím vzniku se podílelo město Kladno a Historická skupina Osvětim a Památník Terezín. Záštitu nad výstavou poskytl primátor města Kladna Mgr. Milan Volf. Výstavu lze shlédnout do 31. března 2017 od 9 do 21. hodiny.