Ještě nikdy jsem nepobyl tak daleko na Moravě, jako právě zde v Hluku. Většinou jsem jen projížděl a to si člověk vůbec nevšimne vesnic a vesniček, měst ani městeček, kterými projíždí, když jede většinou po dálnici směrem na Slovensko.
    Tak jsme se vydali sázet hrušeň na moravskoslovenské pomezí.

    Za Brnem jsme sjeli z dálnice a už nás pohltila rozhoupaná krajina, plná lánů a obzorů, ale i lužních hájů s vydatnými koulemi jmelí v korunách stromů. Ve druhé polovině dubna jsou zde listnáče ještě "nahaté" a tak to jmelí je vidět už z dálky.

    V Hluku nás přivítal pan Josef Kadlčík, místa znalý člověk, dalo by se říci "písmák", který se na potkání zná se všemi lidmi, které jsme jen potkali. Takoví lidé znají i děti jménem a když náhodou ne, tak stačí říci příjmení a hned se ví vše kolem celého rodu, kde má kdo jakou vinici a kus pole, nebo les.

    K výsadbě přišlo ještě několik obecních zastupitelů a mezi nimi i pan starosta Martin Křižan.
    S podivem jsme konstatovali, že před školkou nejsou děti, které by čekaly na stromeček, aby si jej zasadily, jako tomu bývá jindy jinde. Nu což, byla sobota 22. dubna a tak školy zely prázdnotou.
    Výsadbu přišel podpořit však vzácný člověk – válečný veterán,  plukovník Alois Dubec, (* 28. června 1923 Vlachova Lhota), za války příslušník RAF, byl vyznamenán prezidentem vloni na výročí republiky "Řádem bílého lva".

    Když jsme narazili při vyprávění na jména lidických letců a navíc, že Josef Horák byl mým strýcem, tak se dal do vyprávění. Šlo tenkrát hlavně o to dostat co nejvíce našich vojáků a důstojníků, hlásících se do boje proti Hitlerovi, za hranice protektorátu a hlavně z dosahu moci nacistů. S Horákem a Stříbrným se Alois Dubec setkal jen krátce při zařizování jejich expedice ven z protektorátu. Nebylo jen tak se dostat do Sýrie balkánskou cestou, povětšině po svých zvláště pak přes Slovensko a Maďarsko. Důležití byli převaděči a kontaktní osoby, které právě Obrana národa dokázala iniciovat a jejímž prostřednictvím mladí vojíni a z čs. armády vyřazení důstojníci, dokázali tuto anabázi absolvovat.

    Po zasazení štěpu hrušně jsme zavítali do "Hlucké tvrze", která je rovněž kulturním stánkem tohoto města. Při vyprávění jsme došli i na místní raritu „Jízdu králů“ pořádanou jednou za tři roky. Ještě v podvečer jsme doprovodili pana plukovníka Dubce na cestě domů do Luhačovic. Zde v lázeňském domě jsem pak vedl pro zájemce besedu o Lidicích a o práci našeho spolku. Také jsme si stočili do petlahvé minerálku, nikoliv však Vincentku, ani Ottovku, či Aloisku, nebo Violu, ale Josefku. Tolik a ještě dalších pramenů se v Luhačovicích nachází.

    Po návratu do Hluku jsme přespali v ubytovně pro sportovce. V neděli ráno nás probudili místní fotbalisté – statní čtyřicátníci na malém hřišti velkého lehkoatletického stadionu hráli fotbálek.
    Dopoledne jsme věnovali prohlídce města a po obědě se rozloučili a odejeli domů.  Je zajímavé, že cestou do Hluku i zpět nás provázel déšť, ale při sázení hrušně vysvitlo sluníčko.
    Byla to v pořadí  už devatenáctá hrušeň.

GPS:    48°59'15.844"N, 17°31'20.565"E