První setkání v Holicích – poznávám osudy vojína G.W.Clarka

    Středa 23.8. (Český Těšín – Nový Bohumín – Holice) Ráno otvírám mail od Petra Majera, kronikáře města Bystřice, předsedy ČsOL Frýdek-Místek a znalce všeho, co se u nich v okolí blízkém i vzdáleném děje. Posílá mi článek „Novozélanďan se vydal na trasu smrti, po které šli váleční zajatci“. Na obrázku vidím Glenna Clarka, kterého v té chvíli ještě neznám, v rozhovoru nad mapou s paní Gabrielou Hřebačkovou, místostarostkou Českého Těšína a Martinem Krůlem z Muzea Těšínska. V článku lovím data, Glenn vyjel na cestu už před týdnem 16. srpna. V duchu projíždím trasu zimních pochodů smrti válečných zajatců – Olomouc, Mohelnice, Litomyšl, Hradec Králové, Jičín.... počítám, kde asi teď může být, jak rychle vlastně jede? Volám do Českého Těšína, vzápětí nacházím další článek od novináře Tomáše Januszka s mailovou adresou Glenna. Ten mi posílá ochotně i fotografii Glennova otce. Mezitím mi konečně odpoví Glenn na mail – dnes večer bude nocovat v Holicích. Což si nenechám ujít, je to jen 1,5 hodiny autem z Prahy. Kolem osmé večer se poprvé setkáváme – Glenn sdílí mé nadšení, teší ho zájem o osudy jeho otce a o pochody smrti. Původně čekal na své cestě více pozornosti a informací. Postupně pochopil, že pochody smrti jsou i v Evropě téma teprve objevované, i po více než 70 letech od konce války.

    Glenn mi představuje svého otce, vypráví, ukazuje dokumenty. Vojín George William Clark z Aucklandu, pro své blízké Jack, na první pohled přitažlivý mladý muž, sportovec, cyklista. Do zajetí se dostal v červnu 1942 v Egyptě. Novozélandské jednotce se tehdy podařil noční průlom z téměř beznadějného obklíčení u Minqar Qaim. (je poněkud nechvalně známý pro oběti z řad raněných vojáků německého vojenského lazaretu - Glenn mě na to sám upozornil). Glennův otec byl však jako řidič jednoho ze zasažených nákladních aut vyhozen při explozi ven z vozu. Při pádu si zlomil stehenní kost. Bitevní palbu přežil, byl nalezen a zajat italskými vojáky, tehdy pod velením generála Rommela. Převezen do Itálie, kde pobyl v několika lazaretech až do chvíle vystoupení Itálie z války. Britské zajatce, tedy i Novozélanďana Clarka, měli přijet osvobodit spojenci. Němci byli bohužel rychlejší, nestáli o osvobozené vojáky, které co nevidět nasadí znovu do boje proti nim. V listopadu 1943 je G.W.Clark už v německém zajetí ve Stalagu VIIIA (Zhořelec), později VIIIB (polský Těšín). Pracuje pak v jednom z jeho mnoha pobočných táborů v Novém Bohumíně. Zlomená noha zůstane až do konce života kratší, kulhá – práci, přežití zajetí a nakonec i absolvování pochodu smrti mu to nepochybně ztížilo. A co víc, doma byl známým a úspěšným cyklistickým závodníkem. Na kole už po válce jezdit nemohl. Jeden z důvodů, proč Glenn trasu na počest otce chtěl projet na kole.

    Glenn jako nejmladší syn o této době moc od otce vyprávět neslyšel. O zajetí nebo pochodu smrti téměř vůbec nic Ani jeho rodina. Až po smrti rodičů se Glenn dostal ke korespondenci otce ze zajetí. Také k soupisu míst pochodu smrti pořízeném jeho otcem. Ale nebylo se už koho na něj zeptat. Ostatní váleční zajatci, kamarádi otce z novozélandského Spolku válečných zajatců, už také nežili. Glenn se rozhodl pátrat sám – už v roce 2009 podnikl cestu do Evropy. Navštívil Lambinowice, muzeum na místě bývalého Stalagu VIIIB Lamsdorf. Dostal se na místa pobočného tábora v Novém Bohumíně, za pomoci místního staršího pana učitele místo dokonce našli. A letos se rozhodl projet celou trasu pochodu smrti – téměř 1000 km - na kole.
 
    Pak jsem na oplátku vyprávěla, co vím o pochodech smrti válečných zajatců u nás. Vysvětlila jsem kudy a jak přes naše území procházely – což potvrzoval i soupis obcí pořízený jeho otcem. Jak s nimi německé stráže zacházely, kolik přinesly ztracených životů, o pomoci na českém území poskytované často a přes přísný zákaz. Počty obětí, pochodů, i včetně pochodů vězňů koncentračních táborů. Glenn nenacházel na trase o pochodech smrti informace, přičítal to neznalosti českého prostředí a jazyka. Viděl hlavně hroby a pomníky sovětských vojáků a považoval to spíš za pozůstatek minulého režimu. Vyvedla jsem ho z omylu a vysvětlila poměry padlých spojeneckých a sovětských vojáků v závěru války. I to, že v mnohých hrobech jsou často pohřbeny vedle těchto padlých v bojích i oběti z řad sovětských válečných zajatců z pochodů smti. Také těch, co utekli k partyzánům, ale padli nakonec v osvobozeneckých bojích. Glenn především přiznával a zdůrazňoval, že si až tady naplno uvědomil, jak těžká pro všechny u nás a v Evropě doba války byla a jak zde všechno poznamenala, zničila. Těch obětí si váží takto ještě víc. Vyjádřila jsem Glennovi naopak velké uznání za jeho úsilí a odhodlání věnované cestě po stopách jeho otce – to se dnes jen tak nevidí. A také jejich zemi, která poslala své vojáky do vzdálené války v Evropě.

    Glenn pak jede dále, kolem Hradce Králové a Jičína. Velkým městům se trasy pochodu smrti totiž zámerně vyhýbaly. Především, aby německé stráže zamezily pomoci obyvatel. Také aby se vyhnuly hlavním silnicím ucpaným německými uprchlíky, přesuny vojsk a zbraní, zásob na frontu. Navštěvuje po cestě hřbitovy a pomníky. Učí se těžko ale přece rozumět českým nápisům a s pomocí internetu dokonce i azbuce. Dívá se očima svého otce – vnímá kostely, staré budovy, stodoly, kde mohli zajatci přespávat. Křížky u cesty a kostely – diví se, že jich máme u nás v zemi s poměrně malým počtem věřících tolik a tak zachovalých. Píše blog, aby rodina a přátelé „byli při tom“. A my zatím domlouváme s Josefem Doškářem (ČSBS Česká Lípa, ČsOL Nový Bor) pro Glenna překvapení. Josef se ho chystá doprovodit na kole na cestě ze Sobotky do Mladé Boleslavi. A nejen to. Josef je rodák z Dolního Bousova. A tak bleskově organizuje s pomocí pana místostarosty obce Josefa Vynikala setkání s paní Jaroslavou Pickovou, pamětnicí pochodů smrti z vedlejšího Horního Bousova.*

    V Horním Bousově pro nás odkrývají pamětníci obraz pochodů smrti
Pondělí 28.8. (Hradec Králové – Jičín – Sobotka – Mladá Boleslav) Vše domluveno, v pondělí ráno se setkávám s Glennem znovu. Zastavujeme nejprve v Sobotce před hřbitovem, kde je hrob a pomník sovětských válečných zajatců, obětí pochodu smrti. Pak ranní setkání Glenna s Josefem - je krátké, ale mají si hodně co říci. Glenn vypráví o oslavách Dne veteránů na Novém Zélandu (25. dubna, tzv. Anzac Day), kterých se účastní čím dále více mladých lidí, z třetí generace, z úcty k již zemřelým veteránům. Zmiňuje i svou myšlenku na obnovu Spolku válečných zajatců na Novém Zélandu, který je momentálně nefunkční, pro jejich potomky a jiné aktivisty. Glenn nám ukazuje znak tohoto spolku, který veze celou cestu s sebou. Josef vypráví, jak válka postihla jejich rodinu, o osudu svého otce. Také o pochodech smrti, zdůrazňuje mnohem krutější podmínky a oběti z řad vězňů koncentračních táborů.

    Pak už oba vyrážejí na kole do nedalekého Horního Bousova. Pamětnice paní Picková i Glenn se setkávají v místech, kde přebývali sovětští zajatci. Oba jsou setkáním velmi dojati. Mohla tehdy opravdu jeho otce vidět. V Horním Bousově zajatci nocovali. Podle jeho zápisu to bylo 5. března 1945. Slyšíme od ní, jak stovky zajatců do vesnice přicházeli, přenocovali a zase odcházeli, po několik dní. Sovětské zajatce nahnali do stodoly, jídlo se jim lilo do koryt pro prasata. Paní Picková, tehdy čtyřletá, jim s maminkou vozila každý večer napečený chleba, který se jim rozděloval pod dohledem německých stráží. Jsme pak srdečně přijati na radnici v Dolním Bousově panem místostarostou Josefem Vynikalem i panem starostou Miroslavem Bočkem. Glennovi pak vše o týden později potvrzuje další svědek událostí z Horního Bousova, pan Jaroslav Bulín, na konci války sedmnáctiletý. Doškářovi a Bulínovi se znali a tak Josef věděl, že pan Bulín vozil tehdy jídlo sovětským zajatcům. Pan Bulín vypráví, co má dodnes před očima – sovětské zajatce v ubohém stavu, bez bot, jen hadry nebo sláma na nohou převázaná provázky, v otrhaných zbytcích uniforem. Nemocní, mnozí se nemohli ani hýbat, jen zůstali ležet ve stodole, ani najíst se nemohli, viděl je tam ležet na slámě. Jak mohli jít zase dále a přežít, za dalšího bití strážemi, to bylo pro něj nepochopitelné. Pan Bulín mi později ukáže i dům v Horním Bousově, kde ubytovali „Anglo-Američany“, jak se tehdy říkalo zajatcům jiných národností. Ti byli vždy od sovětských zajatců odděleni a měli se o poznání lépe. Dostávali přeci jen balíčky Červeného kříže, jejich uniformy byly udržované, byli v lepších podmínkách i během zajetí. Také vyprávěl stejně jako paní Picková o tzv. národních hostech, Němcích prchajících v tu dobu na západ před frontou. Jak se jim dostávalo pomoci, jídla, noclehu, což byla pro místní povinnost. A zpět, obzvlášť čeští obyvatelé, slyšeli často místo díků jen arogantní a povýšenou odezvu.

    Glenn s Josefem dokončují společnou jízdu v Mladé Boleslavi u pomníku Mileny Hážové – školačky zastřelené 8. března 1945 německou stráží právě při průchodu pochodu smrti válečných zajatců. Podávala chleba jednomu ze zajatců, stráž zřejmě mířila na zajatce, ale zastřelila ji. Vyslechla jsem i další příběh postřeleného mladoboleslavského chlapce při pochodech smrti od pana Josefa Heislera, pamětníka, který viděl krátce pochody tehdy v Mladé Boleslavi na Dubcích. Chlapec to přežil, pan Heisler se s ním později znal. Německé stráže byly ve městech opravdu nervózní a agresivní, zpravidla se městům pochody vyhnuly. Mladá Boleslav byla vyjímkou – a neobešlo se to bez následků. Večer se pak setkáváme ještě s Tomášem Pilvouskem a Pavlem Koštejnem z ČsOL Mladá Boleslav. Ti doplňují mimo jiné pro Glenna informace o účasti našich čsl. vojáků v bojích v severní Africe, kde byl raněn i jeho otec. Pro všechny bylo ten den setkání s Glennem vzácné, přeneslo nás do atmosféry tehdejších dnů. Rozkrylo další souvislosti, které by nás bez jeho cesty nenapadly. Glenn pak z Mladé Boleslavi pokračoval do Slaného. Odtud přejel vlakem do Prahy na dvoudenní přestávku. Jeden z těchto dnů jsme věnovali návštěvě archivu VHÚ. Nenašli jsme sice kartu válečného zajatce jeho otce, ale Glenn pochopil, co je v archivu k dispozici. A jak obtížné je něco konkrétního o otci vyhledat.

    Příběh zastřeleného zajatce Ernesta Browna letí na Nový Zéland
    Pátek 1.9. (Všetaty – Kralupy n/Vlt. - Slaný) Glenn přejíždí zpět z Prahy na trasu do Slaného a já dostávám zprávu a foto od pana Neséta z daleké severní Moravy. Ten neúnavně sbírá svědectví o pochodech smrti válečných zajatců již několik let. Dozvěděl se ode mne o cestě Glenna a vybavil se mu příběh, až romantický – ale se smutným závěrem. Novozélanďan Ernest Browne byl vězněn jako válečný zajatec v moravském Úsově. Zamiloval se do místní dívky a večer se nad úsovským zámkem často scházeli v lesíku. Německý strážce na něj před jednou ze schůzek čekal a zastřelil ho – za nedovolené opuštění tábora. Pan Nesét s paní knihovnicí Hamplovou z Úsova vyrazili na místní hřbitov a opravdu u kostela našli náhrobní kámen s jeho jménem. Foto mi hned zaslali. Dávám zprávu Glennovi a jeho příbuzní na Novém Zélandu okamžitě reagují. Jeho bratr Warren objeví kontakt na příbuzné Ernesta Browna, i na jeho dosud žijícího bratra Allana. O dva dny později si s ním už telefonuje. Rodina Ernesta dostala jen zprávu, že byl jako zajatec zastřelen na útěku. O své dívce jim Ernest psal, i o jejich plánech po válce se vzít. Ale netušili, že k zastřelení došlo takto tragicky. Zpráva je dojala a potěšil je i zájem v daleké zemi v Evropě o jejich Ernesta. Hledáme ještě, kde je pohřben. Jeho ostatky byly převezeny v roce 1947 do Prahy, zřejmě na některý ze hřbitovů spojeneckých vojáků.

    Lambinowice – do míst válečného zajetí a smrti
    Pátek 8.9. (Jesenice – Bečov n/Teplou – Mariánské Lázně) Zatímco Glenn pokračuje dál Čechami na západ, směřuji naopak na východ na Moravu a do Polska. Na místa, odkud tyto pochody smrti vycházely. Do polských Lambinowic, kde je muzeum a pietní území na místě bývalého Stalagu Lamsdorf. Lambinowice stojí za návštěvu. Expozice vás vtáhne do tehdejší hrůzné atmosféry fungování stalagu, jednoho z mnoha. V okolí tábora jsou rozlehlá pohřebiště – snad nejhorší dojem, který si odvezete. Ještě z doby věznění zajatců před a během první světové války je zde zhruba šestihektarové pole křížů. Nekonečné řady - celkem asi 7.000 obětí, z poloviny ruských zajatců. Dalších 4.000 obětí je zde pohřbeno bez křížů, v masových hrobech z počátku druhé světové války. To však zdaleka není vše. Na opačné straně od tohoto pohřebiště byl zřízen po napadení Sovětského svazu v červenci 1941 Stalag 318/VIIIF s kapacitou 200.000 zajatců. Byli zde také vězni z řad polských (6000) a slovenských povstalců (1500). Nedaleko je dvouhektarové pole masových hrobů obětí, opět především sovětských zajatců – i to už je bez křížů. Přesný počet pohřbených není znám, poválečné sondy potvrdily dnes udávaný odhad – dalších 40.000 mrtvých. V tzv. „britském táboře“ asi 2 km vzdáleném Stalagu 344/VIIIB byli vězněni zajatci ostatních národností, pohřbívaní také do bezejmenných hrobů. Počet obětí je odhadován kolem 500 mrtvých. Co se týče míst mnoha dalších pobočných táborů a provozů, kde vězni pracovali, je průzkum teprve v počátku. Na všech těchto místech umírali další zajatci. Místa, odkud vycházeli na pochody smrti směřující na naše území (mnohé jiné pochody směřovaly z Lamsdorfu a jiných stalagů na západ a na sever do Německa), musíme teprve hledat. Víme jen názvy měst, Katowice, Gliwice,
 
    Tarnowskie Góry a mnohá další.
    Konečně svoboda, cesta letos končí i pro Glenna

    Úterý 18.9. (Weiden – Plattling – Mnichov) Když dopisuji tento článek je Glenn v Mnichově, cestu včera dokončil. Z bavorského Weidenu, kde byl za druhé světové války další z velkých stalagů, se vydal do Plattlingu vyjímečně vlakem, jako jeho otec. Byla to jediná část cesty, kterou zajatci tehdy nešli pěšky. V Plattlingu je zastihl nálet spojenců, podle zápisků otce bez obětí z řad zajatců. Pak vyrazili zajatci znovu na cestu pěšky k Mnichovu. Glenn využil vzpomínky jiného novozélandského zajatce, který velmi pravděpodobně podle dat a míst průchodů byl ve stejné koloně zajatců jako jeho otec. Vyprávěl o velkém hladu v posledních týdnech pochodu, běžně několika dnech bez jídla. Lze předpokládat, že balíčky po rozbombardovaných cestách a železnici už jistě nedorazily. A německé obyvatelstvo zajatcům nepomáhalo. Osvobozeni byli počátkem května 1945 americkou armádou u Mnichova. Domů na Nový Zéland se otec vrátil až na začátku srpna 1945.

    Také Glennova cesta skončila - projel ji za čtyři týdny, pozítří letí zpět na Nový Zéland. Veze domů spoustu novinek a zážitků. A dost těch smutných. Připomněl je i nám. Děkuji všem výše jmenovaným v tomto článku, kteří ho přijali v České republice a pomohli oživit příběhy těch těžkých dnů konce války. Rozhodně ví Glenn mnohem víc o osudech svého otce a mnohých jiných, kteří byli na pochodech smrti. Viděl jména a hroby těch méně šťastných, co nepřežili. Návratu svého otce si váží o to víc. Má za sebou stejně jako on cestu, na kterou nikdy v životě nezapomene.

    *Vůbec první reportáž-rekonstrukci pochodů smrti válečných zajatců provedl dávno před námi a mnohem objevněji Stanislav Motl. V dlouho zapomenutých složkách o pochodech smrti objevil před lety vzácné, tajně pořízené fotografie. Odhalil i jejich autora, vyhledal další pamětníky. Zpracoval příběh pro rozhlas i do své knihy pod názvem Silnejší než strach. Šlo o část pochodu smrti válečných zajatců z České Třebové do Chocně. O pomoci zajatcům od obyvatel obcí Jehnědí, Džbánov, Hrádek a Svatý Jiří. Svědectví o hrozných podmínkách zimních pochodů byla pro mne tehdy šokující. O pochodech smrti natočil od té doby několik dalších pořadů.