Hned v počátku naší cesty z lágru domů, jsem ušila naší československou vlajku. Jen takovou malou, z různě poskládaných barevných hadříků, asi tak půlmetrovou. Tu jsme upevnily na vozíček, na kterém jsme měly všechny potřebné věci na cestu, ale hlavně potraviny. Tu vlajku jsme si vezly celou cestu s sebou domů.
Pěšky přes Německo jsme přišly až do Šluknovského výběžku a tam u takového malého domečku visela naše československá vlajka až na zem. Tak jsme poznaly, že jsme konečně doma.
My jsme tu vlajku začaly líbat.
U té velké "šluknovské vlajky", jsme byly tak šťastné,
že jsme konečně přišly domů do Čech že jsme líbaly i tu naší zem, i tu
naší malou vlaječku i tu vlajku velkou.
To bylo v úterý 22. května 1945.
Ten samý den jsme došly až do Boru u České Lípy.
A tam nás zastavili čeští vojáci a ptali se nás, odkud to jdeme a kam?
Tak jsme jim to řekly. A oni se z nich najednou
staly takové nehybné sochy a bylo vidět, jak se jim trousí slzy po tváři.
Tak jsme řekly: "Chlapci, neplačte, to vy
nevíte, jak my se těšíme domů. My jsme se těšily celá léta a teprve teď
se nám to prostě splnilo. Jenom moc litujeme, že se všechny nevracíme,
že ty, které by se byly chtěly vrátit, tak tam taky hodně zůstaly. Ale
jinak my jsme šťastné, že se vracíme domů, tak neplačte".
Jejich velitel rozkázal, aby nás odvezli do České Lípy a tam jsme ve vyklizeném klášteře u jeptišek (nebo tam byli mniši, já už nevím), tak tam jsme poprvé spaly doma v Čechách.
Tam jsme se taky mohly poprvé doma vykoupat. A tak
jsme využily té příležitosti, že jsme byly jako už doma.
Pak nám dali kus papíru, kde napsali naše jména
a ten seznam nám dali sebou, ať si ho necháme, a vyjednali nám, že nás
dají druhý den na vlak. Druhý den ráno pro nás vojáci přijeli a odvedli
na nádraží a už jsme jely vlakem do Prahy.
23. května jsme byly v Praze.
Ve vlaku bylo moc lidí. Vlak byl přeplněný tak, že byl zázrak, že jsme se tam vůbec dostaly. Ale ani zde nám nikdo nic o Lidicích předem neřekl. My jsme se ale také s ostatními lidmi moc nebavily, každý byl rád, že jede.
Těšili jsme se cestou domů do Prahy pohledem z okna,
až jsme se dostaly na nádraží. Vlastně ani nevím na které pražské nádraží
jsme to dojely.
Když jsme se ptaly, co máme dělat, tak nám řekli,
ať jdeme na Červený kříž, že tam nám dají polévku nebo nějaké jídlo pro
začátek.
Tak jsme šily na Červený kříž, co byl hned u nádraží.
Až jsme přišly před dveře a ty se otevřely a vyšel pán a my jsme řekly:
"Pane, my jsme sem poslaný, z nádraží, že byste nám prý mohli dát
polívku, protože my nemáme ani peníze ani jídlo, takže, jestli je to možný".
A on ten pán se na nás tak podíval a řekl: "No, ženský, vy jste se asi zbláznily, protože, pro tolika lidí my už polívku nemáme."
Tak jsme se stáhly do sebe, poděkovaly jsme, za to, že nám to tak bezostyšně řekl a šly jsme pryč. Řekly jsme si: "No když jsme to vydržely tři roky v lágru, my to ještě vydržíme, vždyť už jsme doma!"
Přešly jsme na autobusovou zastávku, kde stával autobus
Praha – Kladno. A když jsme tam přišly, autobus už tam stál.
Zeptaly jsme se, jestli jede do Kladna, řidič přisvědčil
a tak jsme mu zase řekly: "Prosíme vás a můžete nás vzít do Buštěhradu
a zastavit nám u hřbitova, na Buštěhradě?"
A on řekl: "To víte, že jo ženský".
Pak jsme mu řekly: "My vám to zaplatíme až
budeme něco dělat, my nemáme ani korunu, nic, Takže vám teď nic dát
nemůžeme."
A on nato: "No jo, tak si nastupte!
Nastoupily jsme a jely Prahou, tou známou cestou, přes Vltavu, do kopce na Letnou, Dejvicemi Pod kaštany, Kladenskou ulicí až na "Dlouhou míli" přes Kněževes a Středokluky, kolem Koníčkovic mlejna k Buštěhradskému hřbitovu.
Řidič nám tam ale nezastavil.
Jestli z toho co jsme mu říkaly poznal, že jsme
z Lidic nebo ne, já nevím, ale asi ano, protože i podle oblečení si asi
v duchu řekl: "To budou ty nějaký holky nešťastný!" a vezl
nás dál až k Macikovům.
Tam už stáli buštěhradští, co se chodili dívat, jak se kdo z války a z lágrů vracel, nebo taky nevracel.