Při vzpomínce na mého strýce majora letectva Josefa Horáka a jeho nešťastné úmrtí (zahynul při letecké havárii 18. ledna 1949), sdílím překlad jeho novinového článku, přinášejícího názor na dosud neobjasněnou smrt jeho přítele Jana Masaryka.
 

    Deník Kurýr, Connellsville PA, USA – 15. června 1948

    Major Horák trvá na tom, že Masaryk byl likvidován komunisty

    Autor: Major Josef Horák
    Londýn, 15. června 1948

    Jsem naprosto přesvědčen, že Jan Masaryk, bývalý Československý ministr zahraničí, nespáchal sebevraždu, ale byl zlikvidován / odstraněn komunisty.
    Jako člen generálního vojenského štábu jsem měl přístup k privátním informacím, které dokazovaly, že Masaryk nespáchal sebevraždu, ale že jeho tělo bylo položeno na nádvoří ministerstva zahraničí v Praze až po jeho smrti.
Znal jsem Masaryka dobře, nikdy neuvěřím, že by byl schopný ukončit svůj vlastní život sebevraždou.
    Byla to neobratná komunistická mystifikace, podle které se údajně sám zabil. Viděl jsem jeho tělo později.    Neneslo takové známky, které by bezpochyby utrpěl člověk, který by vyskočil z okna. Tvář neměla znaky prudkého nárazu, způsobeného smrtelným skokem.

    Moje soukromá informace je, že Masaryk byl zabit, protože byl připraven veřejně odsoudit komunistický státní převrat.
    Nejprve se Masaryk pokoušel o kompromis, aby zabránil krveprolití, ale nakonec si uvědomil, že s komunisty žádného kompromisu není.
 
    Rozhodl se, ale byl zabit ještě před tím, než své rozhodnutí mohl učinit.

    Znal jsem tohoto úžasného a velice schopného státníka dobře, a vídal jsem ho často, a to až do doby pár týdnů před jeho smrtí. Byl kmotrem mého staršího syna Václava.
    Poprvé jsem se s ním setkal na oslavě Československých vzdušných sil, když jsem byl přiřazený k pobřežnímu velení RAF. Jak jsme mluvili, zmínil jsem se, že moje žena čeká dítě a on ihned řekl, že by mu chtěl jít za kmotra, protože to novorozeně by bylo první dítě z nových Lidic, které jsme ještě tehdy plánovali znovu vystavět.

    Naše přátelství od toho momentu sílilo a já jsem s ním vedl několik dlouhých hovorů, než jsme odešli z Anglie.
V každém směru to byl velký muž, a když mi dal ruku na rameno a mluvil o jeho myšlenkách o budoucnosti naší země, já sám jsem nacházel novou naději inspirovanou jeho přesvědčením a vírou.
    Hned jak jsem se vrátil do Československa, vyzval jeho zahraniční kancelář pro získání pomoci, aby se našly přeživší děti vdov z naší vesnice. Okamžitě souhlasil a řekl: „ Pojedu skrz Lidice dnes odpoledne do Lán, navštívit hrob mého otce, zastavím se a promluvím s ženami.“

    Řekl jsem mu kde ženy bydlí – v nedalekém městě Kladno a on je navštívil, tak jak slíbil. Od té doby, pokaždé když jel navštívit hrob svého otce, zastavil se v Lidicích.
    Při analyzování takzvané Masarykovské záhady je důležité  vědět, že komunisti rozuměli Masarykovi lépe než si rozuměl on sám.
    Věděl, že jeho politické uvědomění by ho nevyhnutelně donutilo rozejít se s komunisty po tom co by se dostali k moci.
    A protože správně odhadli jeho popularitu v zemi, chtěli se vyhnout následkům takovéhoto aktu.
Už jednou se ho pokusili zabít. A bývali by toho dosáhli, nebýt toho, že se rozhodli zabít další dva národní sociální představitele ve stejný čas.

    V září roku 1947, tři identické balíčky, obsahující výbušninu, byly poslány poštou každé z určených obětí. Poštovní úřady nabyly podezření, protože všechny tři balíčky si byly podobné a adresovány prominentím mužům.
Balíčky byly odevzdány policii a Masarykův život byl zachráněn. Nebyl opatrný na svou vlastní bezpečnost a bezpochyby by otevřel doručený balíček.
    Sám jsem byl svědkem dalšího incidentu, který odhaluje, jak moc Masaryk komunisty podcenil.

    Stalo se to pár dní po tom, co Americký žurnalista vydal reportáž, naznačující, že komunisté se plánovali chopit moci. To způsobilo v Praze pozdvižení. Mluvil jsem s Masarykem na ministerstvu zahraničí na koktejlovém večírku, když se přišel komunistický ministr vnitra Václav Nosek rozloučit.
    „Zítra jedu do zahraničí na konferenci, takže jestli budeš mít svůj převrat zatímco budu pryč, nemůžeš spoléhat na mou pomoc.“ Oba se hlasitě zasmáli a já jsem se slušně usmál, ale Masarykovo jednání mě mátlo. Zjevně mu nebyl pocit nebezpečí příjemný.

    Naposledy jsem ho viděl týden před tím, než byl zabit, když nám přednášel na vysoké škole pro zaměstnance v Praze. Měl vždycky plynulý přednes a rád vtipkoval, když mluvil. Ale tentokrát přečetl celou jeho řeč bez pauzy. Byl zaujatý a očividně se bál. Hned potom bylo prohlášeno, že Masaryk má zdravotní potíže. Je velice zvláštní, že nebyl navštíven žádným doktorem během jeho takzvaných „zdravotních potíží“.
    Možná měl předtuchu komunistických plánů s hierarchií Československé tajné policie.
    Moje informace je, že byl o týden později navštíven po půlnoci a „sebevražda“ byla provedena.

    Není pochyb o tom, že ti, co ho odstranili, nastrojili vraždu tak, aby vypadala jako sebevražda.
Vedle toho, že jeho tělo vykazovalo, že bylo očividně nemožné, aby byla jeho smrt zapříčiněna tímto způsobem,     Masaryk byl psychologicky neschopný vyskočit z okna.

    Jeho otec – prezident Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel republiky – byl autorem světoznámé knihy, ve které silně odsuzuje sebevraždu. Jan měl svého otce jako idol. Pohrdal těmi, kdo se snadno vzdávají.

    Závěrem, ta okna místnosti, ze které měl dle komunistů Masaryk údajně vyskočit, byla tak úzká, že pochybuji, že by jimi prolezl můj pětiletý syn bez obtíží. Masaryk by musel stát a protáhnout se skrz okno na bok, pokud by se ovšem byl schopný vůbec protáhnout. Toto jsou fakta.

    Pravdivý příběh jeho zavraždění – a používám slovo záměrně, protože nemám vůbec pochyb o autenticitě tohoto obvinění – byť může být dlouho pohřbeno v temných záznamech kominterna. Ale, tak jako zločiny gestapa, možná budou jednoho dne vyzdvihnuty na denní světlo.

    Snímek ze křtu syna Josefa Horáka - Václava, jemuž byli za kmotry Jan Masaryk a pan generál Karel Janoušek. Vlevo Josef Horák a vpravo Winifred Horáková.  Jan Masaryk drži  v naruči křtěnce Václava Horáka, prvního svobodného občana Lidic, jak o něm v Londýnském exilu prohlásil Jan Masaryk.

    Osud genrála Karla Janouška je rovněž pochmurný.