Když se lidické ženy stěhovaly z Kročehlav do nových Lidic, začínal se pomalu rozjíždět
společenský život. Byla padesátá léta a v Lidicích stály, krom nových domů také ubikace pro dělníky, kteří pomáhali stavět nové domy.

    Dvakrát tak dlouhá byla kantýna, kde se dělníci stravovali. Ta sloužila také ke společenskému životu. Konaly se zde schůze všeho druhu, promítalo se kino, pořádaly taneční zábavy, koncerty, mikulášské a jiné zábavy. Vedoucím kantýny byli manželé Jelínkovi, které časem vystřídala rodina Císařovských.

    Po práci sem chodili lidičtí na pivo, ale i na dobroty, které připravovala stará paní Císařovská.
Zvláště její dršťková polévka byla vyhlášena a tak se sem scházeli strávníci ze širokého okolí. Občas přišel i někdo s harmonikou a bylo veselo.

    V jedné z ubikací byl konzum, tam se chodilo nakupovat. Koloniál, kde se občas objevily i soudky s kvašeným zelím a mléko se nalévalo z bandy do přinesených bandiček.

    Ve druhé ubikaci pod hospodou byla Osvětová beseda. Zde paní Příhodová s paní Chválovou promítaly dokumentární film pro návštěvníky Lidic o jejich zničení. Mimo sezónu se tu promítaly filmy pro děti, grotesky a pohádky, tenkrát to bývalo za korunu.

    Také jsme zde měli provizorní tělocvičnu, hrál se zde závodně stolní tenis (okresní přebor). Za
muže nastupovali Jiří Hýbl starší, Ladislav Karásek, Milan Kandalík, Josef Minařík a další
hráči. Ženy reprezentovaly Anna Karásková, Emílie Kandalíková a sestry Věra a Drahuše Karhanovy.

    Cvičili jsme gymnastiku ve zdejším Sokole, cvičil nás Josef Vaněček, nadšený sportovec, který se
později zasloužil o postavení fotbalových kabin.
    Konaly se zde také zkoušky lidické dětské kapely, kterou vedl major František Hlavatý, jenž byl kapelníkem Posádkové hudby Československé armády. Naše kapela jezdila konzertovat po okolí, ale i v Praze jsme hráli a v dalších městech a vesnicích.
    Na baskřídlovky hráli Karel Landr, Ivan Jelínek, na tubu Vilém Dostál, na křídlovky Alois Růžička, Josef Poleščuk, Jaroslav Adamec, na klarinety a saxofony Karel Endršt, Ladislav Šícha, na pozouny Václav Procházka a Josef Oplt, který se stal později operetním zpěvákem v Karlínském divadle. Za bubny usedal Jiří Procházka.  Samozřejmě, že zde byli ještě další muzikanti, ale na ty bych si musel vzpomenout.

    U kantýny stál také kiosek. V něm prodávala paní Marie Pinčáková a my tam chodili pro cukrátka,
žvýkačky a nanuky.
 
     Ubytovaní dělníci a brigádníci tehdejší „Stavby mládeže“, jak byly Lidice nazvány, si vybudovali mezi ubikacemi volejbalové hřiště.
     Ještě nesmíme zapomenout na ubikaci, která byla postavena nad silnici, dnes v areálu růžového sadu.
    V ní pak byla otevřena pošta a Místní národní výbor, na dobu než byl postavena nová budova Národního výboru, dnes uprostřed obce.

    V roce 1957 se začal stavět také Kulturní dům a obchodní středisko s hasičárnou. Do provozu byla
 zařízení  občanské vybavenosti (jak se říká),  postupně uváděna až do roku 1962. Tak se předchozí společenský  ruch pozvolna přesunul doprostřed obce.

    O tom ale zase někdy jindy.
 

    Jaroslav Adamec