Návrat Lidických žen z téměř tříletého věznění v koncentračním táboře Ravensbrück připomeneme letos dvěma akcemi – v květnu pochodem z Ravensbrücku do Nového Boru a v červnu pochodem k pomníku návratu Lidických žen na Cínovci.
 

Slavnost na Cínovci v roce 2015,  zleva starosta obce Dubí Petr Pípal, Milada Cábová, Miroslav Kaliba, Miloslava Kalibová, Věra Čepelová

    Slavnost u pomníku na Cínovci se letos bude konat už popáté. Každoročně ji pořádá OS Lidice ve spolupráci s OÚ Dubí a ČsOL Teplice.
    Poprvé jsme se sešli při odhalení pomníku na místě starého hraničního přechodu Cínovec v červnu roku 2015. Ještě si pamatuji tehdejší slavnostní a smutnou atmosféru při poslechu státní hymny. A při čtení jmen všech Lidických žen, které se tudy vracely. Hymně naslouchaly pohnutě i dvě z nich, paní Milada Cábová a Miloslava Kalibová, obě nás už opustily. Naslouchaly hymně, jim velmi drahé, stejně jako tehdy 1. června 1945, kdy se tady poprvé některé z nich dozvěděly, že Lidice už nejsou. Že jejich naděje chované po dlouhé tři roky, že se setkají se svými muži byly plané. Netušily, že většina z nich se nesetká ani se svými dětmi. O tom nám dnes může vyprávět už jen poslední žijící Lidická žena, paní Jaroslava Skleničková. Na slavnosti s námi byla v roce 2015 i paní Věra Čepelová, Lidické dítě. Její maminka Božena Vokatá se vracela do Čech jinou cestou jako další desítky Lidických žen, o jejichž návratech víme velmi málo, často vůbec nic.
 

V památníku KT Ravensbrück u Knihy mrtvých  před pochodem do Krivice v roce 2016

    Po deset let připomínáme památku Lidic a Lidických žen akcí, která nese jejich jméno – Pochod Lidických žen. Přidat se k nám můžete i vy, jako každý rok. Projdeme letos trasu návratu pěti Lidických žen z Ravensbrücku do Nového Boru. Do Wesenbergu šly cestou pochodu smrti, na kterou byly všechny ženy vězněné v Ravensbrücku vyhnány od 27.-28. dubna 1945. Po cestě vyprávím vše, co jsem se o jejich pochodu smrti, ale také o hrůzných dnech konce války v Ravensbrücku od nich dozvěděla. Už od roku 2012 mi o tom vyprávěly paní Kalibová, Cábová i paní Skleničková. Další pamětníci, badatelé, historici mi ochotně pomáhali skládat autentický obrázek o těch dnech.

    Kdo z vás nemá výdrž, nemá čas, jak se to dnes v našich uspěchaných životech stává, přečtěte si to vše v mé knize „Evropa v agónii pochodů smrti“. Lidické ženy mě totiž svými vzpomínkami dovedly mnohem dál. Poučily mě, že v tom nezměrném a pro nás nepředstavitelném válečném utrpení nebyly samy.

    Ukázaly mi utrpení mnoha dalších. Už na prvním setkání mi paní Kalibová předávala brožuru  „Přežili svou smrt“, právě o pochodech smrti. Od té doby jsme připomněli na dvacet z nich na území ČR, ale také v Německu a v Rakousku. Prošli jsme, jak hlásá letošní leták pochodu, zveřejněný v březnovém čísle Lidického zpravodaje, na 3400 km. Daří se to, co jsme si přáli – upozornit na zapomenuté pochody smrti, jejich trasy, zabíjení, krutosti a především, na jejich oběti. V mé databázi je na 600 míst průchodů pochodů smrti jen na našem území, udává na 8 000 obětí.
 
 

Ve Wesenbergu u hromadného hrobu  obětí konce války.

    A stále se přesvědčuji, že tato informace není úplná a že i na ty, o kterých existuje dokumentace, se úplně zapomnělo. Dnes už ale vznikají první iniciativy, přichází pomoc ostatních. Díky místním obětavým starostům, zastupitelům, organizacím, aktivistům a badatelům se jedná o umístění infopanelů, ale i celých venkovních výstav u největších hromadných hrobů, např. v Tachově, Žihli, Chomutově a jejich okolí. Zahájena byla i verifikace jmen obětí, jejichž vězeňská čísla známe. Přesto po celých 75 let na jejich hrobech nebyla uvedena jejich jména. Příbuzní se o místě skonu svých drahých většinou nikdy nedověděli. Leží zde u nás, ale i jinde v Evropě, daleko od svých blízkých a domovů. Snad toto vše bude jednou i po tolika letech napraveno. Také díky těm, které stály na počátku – Lidickým ženám.

    Milena Městecká, foto archiv