Vzpomínky na školní léta 
 
    Venku je větrno, šedivo a někdy i zaprší. Občas jsem sledoval sport v televizi, díky mimořádné světové situaci, není nic, co by mě zaujalo. Nudím se, a snažím se o něco…. Ale, už to mám.

    Každé ráno si jezdím do sámošky pro noviny, potkávám se s lidmi, kteří mi říkají, že se jim líbí články, které jsem napsal do zpravodaje. Někteří mi doplní, na co jsem zapomněl, a ptají se, co napíšu dál? Těmto lidem děkuju.
Ke psaní mě vybídl kamarád Tonda Nešpor, když se divil, na co všechno si vzpomenu. Daly by se napsat i humorné články, ale nemám odvahu. Někdy by musel papír snést i argot, aby historky vyzněly, tak jak proběhly. Není to však možné vzhledem k žijícím, nebo pozůstalým po těch, kterých se historky týkaly. Někdo by se mohl urazit, čehož se bojím.

    Původně jsem chtěl napsat jen předešlé články, ale vzhledem k jejich oblíbenosti, zavzpomínám dál. Na články nejsem sám, fotky dodává Tonda a některé články doplní. Dík za spolupráci.
    První třída je zásadním životním zásahem do dětského vnímání. Někdo se těšil (jako já), někdo brečel. Vše se změnilo příchodem paní učitelky Jaroslavy Jindřichové, která nás vlídně s úsměvem přivítala. Postupem času jsme jí vnímali jako někoho blízkého, kdo se k nám, až do páté třídy choval jako máma. Ale mateřské povinnosti neminuly ani naši paní učitelku. Vdala se, a s manželem Janem Caltou čekali narození dítěte.

    S plánovaným odchodem na mateřskou dovolenou naší třídní, jsme očekávali nového vyučujícího. Kdo to asi bude? Přišla krásná, usměvavá blondýnka, která si nás svým zjevem a laskavostí okamžitě získala. Alenu Koreckou, jak se jmenovala, čekala hned zpočátku jedna nelehká věc. Jak nám šetrně sdělit, že naší paní učitelce Caltové dítě při porodu zemřelo…. Všichni jsme brečeli. Paní učitelka Caltová bydlela v té době v Lidicích, Distomonské ulici čp.123.

    Tenkrát ještě nejezdily autobusy přes obec, tak jsme chodili do buštěhradské školy pěšky. Školní autobus začal do obce zajíždět až v roce 1960. Když bylo v zimě náledí, tak autobusy stejně nejely a my si náledí užívali, hlavně z kopce od buštěhradské pošty, nebo od kostela k rybníku, samozřejmě se značným zpožděním na vyučování.
Další oblíbenou záležitostí byly uhelné prázdniny. Bývaly tehdy, když mrzlo až pod  mínus 20°C, několik dní za sebou. Docházelo uhlí a než se zavezlo do všech škol, trvaly prázdniny taky i tři neděle.

Přechod z obecné, jak se škole do páté třídy říkalo, na měšťanku, to byl veliký zlom. Měli jsme třídní učitelku Elišku Nešlehovou, velmi přísnou, která učila matematiku a fyziku. Paní učitelka chodila v černém oblečení, protože ji krátce po svatbě zemřel manžel. Měla respekt, při jejích hodinách bylo ticho jako v kostele. Ke všem žákům měla stejný přístup, protekci neuznávala a naučila. Později se vdala za oblíbeného pana učitele Zdeňka Knížete, ten nás učil zeměpis a dějepis.
    Jinak jsme paní učitelku začali vnímat až po ukončení školní docházky, to se nám zdála být milá a vlídná a také to tak bylo. Při setkání s ní byly vzpomínky na školu vždy vtipné a úsměvné.

    Učitelé se střídali, každý měl svou aprobaci. Na tělocvik nás měl pan učitel Pavel Kosina, jenž za svého působení na Buštěhradě, objevil některé nadějné sportovce, Edu Nováka hokejistu, reprezentanta. Sám hrál za Buštěhrad odbíjenou, odkud vytáhl několik hráčů do vyšších soutěží. Za jeho působení se buštěhradská škola při hrách mládeže objevovala pravidelně na předních místech v okrese Kladno.

    Oblíbený byl také pan učitel Pavel Klabík, který nás vyučoval kreslení. Byl vážený člověk s kamennou tváří, oddaný umění, ale jeho vtipné hlášky nás přiváděly k smíchu, on ale zachovával dekórum. Jednou, když popisoval obrazy Karla Purkyně, „Kováře Jecha“ a „Zátiší s cibulí“, způsobem, co je všechno na obrázku k vidění, při vyřknutí „šedý - sametový – špek“, se jeden ze  žáků začal smát. Učitel se zastavil, zeptal se žáka, co je mu k smíchu, ten odpověděl, že ten špek. Učitel vyjmenoval několik dalších potravin a žák se opět smál, když učitel řekl „knedlíky“.No a to už se smála celá třída, jen pan učitel Klabík ne. Když se třída uklidnila, pokračoval ve výuce.

    Sedával jsem v poslední lavici. Měl jsem náramkové hodinky s velmi hlučným natahováním. Poslouchal jsem se zaujetím učitele, ale přesto mi hodinky nedaly abych si s nimi nehrál. Když jsem zjistil, že to pana učitele ruší, tak jsem ale přestal.
    Jenomže chvíle byla dlouhá a ruce neměly co na práci a tak jsem se opět zapomněl a kolečkem, jako cvrčkem jsem pootáčel sem a tam. To byla chyba.
    Pan učitel  Klabík svíraje v ruce houbu, že smaže tabuli, se náhle otočil a hodil ji po mně. Leč netrefil! Miladě sedící hned vedle mě, přistála houba nacucaná špinavou vodou a udělala na její bílém svetříku své. Houba jí trefila přímo do hrudi.
    Pan učitel Klabík řekl: „Promiň, dívko, já chtěl trefit…“ a už se po mně hnal. On od tabule, já k tabuli, udělali jsme ještě jedno kolečko kolem třídy ale já mu utekl až ven ze školy.  Příští setkání s panem učitelem Klabíkem proběhlo jako by se nic nestalo, ani poznámku mi nedal.

    Byl to zrovna výše zmíněný pan učitel Klabík, který přišel do třídy při hodině češtiny, aby položil na lavici černé sukno, a na něj karafiát. Omluvil se a sdělil nám, že v této lavici sedával Jan Šplíchal, žák 7. B, který ve věku třinácti let podlehl těžké nemoci. Pan učitel Klabík pocházel z učitelské rodiny a také velice pěkně maloval krajinky. Při jedné návštěvě jeho kabinetu jsem viděl olej malebné karajiny z podkrkonoší.

    Jednou nás zkoušel ze zpěvu pan učitel Landa. Píseň - Směr Praha, kde se zpívá „S potomky slavných ruských bohatýrů„. Kamarád Petr se semnou vsadil, že zazpívá „S pitomci slavných ruských bohatýrů„. Zazpíval a vyhrál. Landa buď neslyšel, nebo dělal, že neslyší. Nevím, co Petr obdržel za známku, ale tvářil se spokojeně.

    Poznámek jsem dostával dost, dokonce v sedmé třídě jsem si musel dolepit jednu stránku do žákovské knížky, protože už nebylo kam je psát. Při další z poznámek udělené paní učitelkou Kračkovou (to bývala původně naše třídní Korecká), která mi dopisovala poznámku na novou dolepenou stránku, mi řekla, že se zasadí o dvojku z
chování. Já jí s úsměvem řekl, že už mám dvojku slíbenou a ona, aniž by hnula brvou, mi s úsměvem slíbila trojku.  Moc jsem tomu nevěřil, ale ona svůj slib dodržela.

    Nebyl jsem sám, s trojkou „z mravů„, jak se říkalo, obdrželi ji ještě Jiří K., Frantík M., a Zdeněk Č. Pan ředitel Emil Vlček si nás na to pozval do ředitelny a zavelel, "JDEME!"    A vyrazili jsme za ním po jednotlivých třídách ve kterých nabádal, žáky, aby si z nás nebrali příklad, protože jsme „černé perly„ Základní školy Julia Fučíka. Tak se buštěhradská škola jmenovala za našich mladistvých studií.

    Suplování.
    Když některý z učitelů onemocněl, nebo z jiných důvodů nemohl na svou hodinu vyučování, zaskočil za něj „supl„. Jedním z často suplujících býval i pan učitel Albín Šafr, bydlící kousek od školy. Byl již v důchodu a když bylo učitelů málo, nebo někdo onemocněl tak zakočil. Na jeho hodiny jsme se těšívali, protože jsme se neučili a pan učitel vyprávěl příběhy, při kterých bylo ticho jak už jsem jednou napsal – jako v kostele.
    Se spolužákem jsme si dali pod lavici tašku a na ní jsme hráli karty. Nevnímali jsme, že se k nám učitel blíží. Zastavil u nás, a aniž by ve vyprávění přestal, ukázal spolužákovi na kartu, kterou má vynést a pokračoval dál. Pan učitel Šafr prý ovládal sedm jazyků a procestoval spoustu zemí.

    Před učiteli jsme měli respekt, přesto, že jsme někteří byli živější.
    Do dnešních let se s naší třídou stále scházíme. Při jednom takovém setkání přišla i paní učitelka Knížetová (dnes již nežijící). Zpovídala nás, zajímalo ji, jak žijeme, co děláme. Také se vyznala, jaké žáky ráda učila a ti lumpové, jak říkala, byli kořením její práce. Naposledy přišel na setkání její manžel, pan učitel Kníže, přiznal se, že je ročník 1930. Pochválil nás, jací jsme v našem věku byli zodpovědní, když jsme vykonávali i dozor o přestávkách na chodbách, kde se muselo chodit dokola. Chodí prý teď do jedné školy na obědy, a když vidí, jak se nynější děti chovají, tak by radši dělal něco jiného, než by učil.

    Těším se na další setkání, přesto, že nás již ubývá a nevíme, kdo z nás příště nepřijde.
    Příště napíši něco jiného, téma už mám v hlavě.

    Jaroslav Adamec