Jméno Josefa Štemberky zůstane navždycky spojeno s farností, ve které působil třiatřicet let. Ačkoliv se mohl násilné smrti vyhnout, zůstal mezi svými. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy a František Křelina mu určil hlavní roli v knize o lidické tragedii Každý své břímě.
 

    V Pecce 

    Pocházel z velmi skromných poměrů. Rodina Štemberkových žila v chaloupce nad potokem Brodkem v Pecce čp. 187. Otec byl domácí tkadlec. Josef se narodil 2. února 1869. Měl dalších šest sourozenců a jeho těžce nemocná matka zemřela, když mu bylo jedenáct let.
Stejně jako jeho bratr Jindřich, který se stal advokátem a spisovatelem, i Josef byl velmi nadaný. Na přímluvu svého učitele odešel studovat na gymnázium do Jičína. Bydlel v jezuitské koleji, živil se kondicemi a milodary. Z domova nemohl dostávat nic.
    Po středoškolských studiích nastoupil cestu přípravy ke kněžství. Po ukončení semináře roku 1894 přijal kněžské svěcení. Do farnosti Lidice byl Josef Štemberka poslán v roce 1909.
 

    Skromnost jej šlechtila

    Věnoval se své službě svědomitě a věrně: oddával, křtil, zpovídal, kázal a pohřbíval. Obyvatelé Lidic se na něj často obraceli s prosbou o radu i se svými sousedskými spory a jeho rozumná slova i rozhodnutí většinou rádi respektovali. Velmi se staral o farní kostel, povznesl chrámový zpěv lidový i sborový. Sám byl muzikant – hrál na harmonium. Zvlášť krásný vztah měl k dětem, které ho milovaly, a dodnes žijící pamětníci vzpomínají na rozlehlou farskou zahradu, kam je zval na ovoce a ořechy. I na to, že do hodin náboženství přinášel pecny domácího chleba s medem. Včelařství a ošetřování stromů patřilo k jeho koníčkům.
    Páter Josef byl velmi skromný: denně se umýval studenou vodou, nekouřil, maso jedl jen výjimečně, k večeři míval pravidelně hrnek mléka a krajíc suchého chleba. Měl rád zeleninu a sladil pouze medem. Farní hospodyně vzpomíná, že když začala druhá světová válka, nakoupil velké množství dětského ošacení, protože odhadl, co vše se ve válce bude hodit. Poslední varhaník v lidickém kostele, lékař Quido Jeřábek, zase krátce po válce vzpomínal na faráře jako na upřímného vlastence, ke kterému za války chodili přátelé poslouchat zahraniční rozhlas a diskutovat o válečných událostech.
    Do rodné Pecky jezdil Josef Štemberka navštěvovat své tři sestry – Anežku, Leopoldu a Lojzičku, které zůstaly doma svobodné, protože chudá rodina neměla na věno. Při jedné návštěvě se s nimi dohodl, že na místě staré rodné chaloupky postaví vilku, kde budou bydlet na sklonku života opět společně.
    Začátkem roku 1942 se stavba budovy chýlila ke konci a páter Josef se chystal na stěhování, které bylo plánované na květen. Jeho nástupce však nebyl na převzetí kněžské služby v Lidicích ještě připravený, a tak vyhověl žádosti a termín odchodu odsunul o několik dní. Ty se však staly pro jeho farnost osudnými.
 
 
    Tragédie z roku 1942 

    Lidice postihla tragédie, která změnila životy mnohých. Podrobně se o ní dozvídáme ze zápisků farské hospodyně Antonie Škrdlové. Přežila pobyt v několika koncentračních táborech, v roce 1945 se vrátila a svůj život dožila v Pecce. 
    "Na Boží tělo v roce 1942 přijelo do Lidic několik aut a v nich gestapo. Ve vsi byl velký rozruch. Zamířili k domku paní Stříbrné a pak k Horákovům. Obě rodiny a jejich příbuzné odvedli na konec vesnice, a tam je hlídali. Mezitím chodili druzí gestapáci od domu k domu a prohlíželi je. U nás na faře vyházeli všechno prádlo a šaty ze skříně a šlapali v tom, řvali, kde máme co schováno. Když nic nenašli, odešli. Oddychli jsme si, ale naše radost netrvala dlouho.
    V úterý 9. června byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny. Domů se vrátil večer. Najednou o půl jedenácté bylo slyšet střelbu a bouchání na domovní dveře u fary. Šla jsem otevřít. Dovnitř se vhrnulo šest esesmanů a ihned žádali všechny klíče. Ptali se, kde je farář. Uvedla jsem je do pokoje. Pan konzistorní rada se hned oblékl a šel dolů. Já musela se dvěma vojáky do kuchyně. Dokud jsme byli na faře, viděli jsme, jak esesmani nosí dolů do auta stojícího před farou matriky, zlaté kostelní předměty i šatstvo, prádlo a koberce.
    Potom nám poručili jít do kostela. Vzala jsem klíče a šla s nimi. Důstojný pán jim musel dát klíče od svatostánku. Sami si ho otevřeli a vše z něho vyházeli. Přitom jsme se nesměli ani pohnout. Stáli u nás s puškami napřaženými k výstřelu. Po prohlídce nás vyvedli ven. Chtěli jsme jít k faře, ale oba nás odvedli na dvůr k Horákovům. Na statku jsme stáli až do půl třetí ráno. Pak přišel rozkaz: ženy do školy, muži zůstanou zde."
 

    Nespravedlivá smrt 

    "Měla jsem pro důstojného pána balíček prádla," vzpomínala hospodyně. "Když jsem mu ho předávala, esesman ho chytil za rameno a srazil ho k zemi. Začal do něj kopat. Chtěla jsem mu pomoci vstát, ale rozzuřený voják mě začal škrtit. Upadla jsem, kopal do mě. Potom jsem musela jít do školy – a víc jsme nikoho z mužů a chlapců nad patnáct let neviděli."
    Neexistuje jediný svědek, který by dovolil nahlédnout na poslední hodiny prožité ve stodole Horákova statku, kde byl s ostatními lidickými muži P. Josef Štemberka zavřený. Je velmi pravděpodobné, že v této beznadějné chvíli dodával svým farníkům sílu, odvahu i víru a žehnal jim. Skutečností je, a potvrdili to později i samotní esesáci, že lidičtí muži odcházeli před hlavně popravčí čety klidně, zpříma a statečně. Nebyli spoutáni a ani jim nezavazovali oči.
    Ke zdi Horákova statku se třiasedmdesátiletý bělovlasý pastýř postavil jako jeden z posledních. Byl mu sice gestapem nabízen volný odchod z obce, ale kněz, žijící třiatřicet let v Lidicích, nabídku nepřijal.

    Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy byl Josefu Štemberkovi udělen in memoriam 28. 10. 1992

   Autor článku Miroslav Procházka knihovnik z Pecky



Článek převzal z týdeníku Naše rodina Antonín Nešpor  fotografie knihovna Pecka a archiv www.lidice.cz
http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_%C5%A0temberka