Jméno
Josefa Štemberky zůstane navždycky spojeno s farností, ve které působil
třiatřicet let. Ačkoliv se mohl násilné smrti vyhnout, zůstal mezi svými.
V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy
a František Křelina mu určil hlavní roli v knize o lidické tragedii Každý
své břímě.
V Pecce 
Pocházel
z velmi skromných poměrů. Rodina Štemberkových žila v chaloupce nad potokem
Brodkem v Pecce čp. 187. Otec byl domácí tkadlec. Josef se narodil 2. února
1869. Měl dalších šest sourozenců a jeho těžce nemocná matka zemřela, když
mu bylo jedenáct let.
Stejně jako jeho bratr Jindřich,
který se stal advokátem a spisovatelem, i Josef byl velmi nadaný. Na přímluvu
svého učitele odešel studovat na gymnázium do Jičína. Bydlel v jezuitské
koleji, živil se kondicemi a milodary. Z domova nemohl dostávat nic.
Po středoškolských
studiích nastoupil cestu přípravy ke kněžství. Po ukončení semináře roku
1894 přijal kněžské svěcení. Do farnosti Lidice byl Josef Štemberka poslán
v roce 1909.
Skromnost jej šlechtila
Věnoval
se své službě svědomitě a věrně: oddával, křtil, zpovídal, kázal a pohřbíval.
Obyvatelé Lidic se na něj často obraceli s prosbou o radu i se svými sousedskými
spory a jeho rozumná slova i rozhodnutí většinou rádi respektovali. Velmi
se staral o farní kostel, povznesl chrámový zpěv lidový i sborový. Sám
byl muzikant hrál na harmonium. Zvlášť krásný vztah měl k dětem, které
ho milovaly, a dodnes žijící pamětníci vzpomínají na rozlehlou farskou
zahradu, kam je zval na ovoce a ořechy. I na to, že do hodin náboženství
přinášel pecny domácího chleba s medem. Včelařství a ošetřování stromů
patřilo k jeho koníčkům.
Páter
Josef byl velmi skromný: denně se umýval studenou vodou, nekouřil, maso
jedl jen výjimečně, k večeři míval pravidelně hrnek mléka a krajíc suchého
chleba. Měl rád zeleninu a sladil pouze medem. Farní hospodyně vzpomíná,
že když začala druhá světová válka, nakoupil velké množství dětského ošacení,
protože odhadl, co vše se ve válce bude hodit. Poslední varhaník v lidickém
kostele, lékař Quido Jeřábek, zase krátce po válce vzpomínal na faráře
jako na upřímného vlastence, ke kterému za války chodili přátelé poslouchat
zahraniční rozhlas a diskutovat o válečných událostech.
Do rodné
Pecky jezdil Josef Štemberka navštěvovat své tři sestry Anežku, Leopoldu
a Lojzičku, které zůstaly doma svobodné, protože chudá rodina neměla na
věno. Při jedné návštěvě se s nimi dohodl, že na místě staré rodné chaloupky
postaví vilku, kde budou bydlet na sklonku života opět společně.
Začátkem
roku 1942 se stavba budovy chýlila ke konci a páter Josef se chystal na
stěhování, které bylo plánované na květen. Jeho nástupce však nebyl na
převzetí kněžské služby v Lidicích ještě připravený, a tak vyhověl žádosti
a termín odchodu odsunul o několik dní. Ty se však staly pro jeho farnost
osudnými.
Tragédie
z roku 1942 
Lidice
postihla tragédie, která změnila životy mnohých. Podrobně se o ní dozvídáme
ze zápisků farské hospodyně Antonie Škrdlové. Přežila pobyt v několika
koncentračních táborech, v roce 1945 se vrátila a svůj život dožila v Pecce.
"Na Boží
tělo v roce 1942 přijelo do Lidic několik aut a v nich gestapo. Ve vsi
byl velký rozruch. Zamířili k domku paní Stříbrné a pak k Horákovům. Obě
rodiny a jejich příbuzné odvedli na konec vesnice, a tam je hlídali. Mezitím
chodili druzí gestapáci od domu k domu a prohlíželi je. U nás na faře vyházeli
všechno prádlo a šaty ze skříně a šlapali v tom, řvali, kde máme co schováno.
Když nic nenašli, odešli. Oddychli jsme si, ale naše radost netrvala dlouho.
V úterý
9. června byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny. Domů se vrátil
večer. Najednou o půl jedenácté bylo slyšet střelbu a bouchání na domovní
dveře u fary. Šla jsem otevřít. Dovnitř se vhrnulo šest esesmanů a ihned
žádali všechny klíče. Ptali se, kde je farář. Uvedla jsem je do pokoje.
Pan konzistorní rada se hned oblékl a šel dolů. Já musela se dvěma vojáky
do kuchyně. Dokud jsme byli na faře, viděli jsme, jak esesmani nosí dolů
do auta stojícího před farou matriky, zlaté kostelní předměty i šatstvo,
prádlo a koberce.
Potom
nám poručili jít do kostela. Vzala jsem klíče a šla s nimi. Důstojný pán
jim musel dát klíče od svatostánku. Sami si ho otevřeli a vše z něho vyházeli.
Přitom jsme se nesměli ani pohnout. Stáli u nás s puškami napřaženými k
výstřelu. Po prohlídce nás vyvedli ven. Chtěli jsme jít k faře, ale oba
nás odvedli na dvůr k Horákovům. Na statku jsme stáli až do půl třetí ráno.
Pak přišel rozkaz: ženy do školy, muži zůstanou zde."
Nespravedlivá
smrt 
"Měla
jsem pro důstojného pána balíček prádla," vzpomínala hospodyně. "Když jsem
mu ho předávala, esesman ho chytil za rameno a srazil ho k zemi. Začal
do něj kopat. Chtěla jsem mu pomoci vstát, ale rozzuřený voják mě začal
škrtit. Upadla jsem, kopal do mě. Potom jsem musela jít do školy a víc
jsme nikoho z mužů a chlapců nad patnáct let neviděli."
Neexistuje
jediný svědek, který by dovolil nahlédnout na poslední hodiny prožité ve
stodole Horákova statku, kde byl s ostatními lidickými muži P. Josef Štemberka
zavřený. Je velmi pravděpodobné, že v této beznadějné chvíli dodával svým
farníkům sílu, odvahu i víru a žehnal jim. Skutečností je, a potvrdili
to později i samotní esesáci, že lidičtí muži odcházeli před hlavně popravčí
čety klidně, zpříma a statečně. Nebyli spoutáni a ani jim nezavazovali
oči.
Ke zdi
Horákova statku se třiasedmdesátiletý bělovlasý pastýř postavil jako jeden
z posledních. Byl mu sice gestapem nabízen volný odchod z obce, ale kněz,
žijící třiatřicet let v Lidicích, nabídku nepřijal.
Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy byl Josefu Štemberkovi udělen in memoriam 28. 10. 1992
Autor článku Miroslav Procházka knihovnik z Pecky
Článek převzal z týdeníku Naše rodina Antonín Nešpor fotografie knihovna Pecka a archiv www.lidice.cz
http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_%C5%A0temberka