Historie rodiny učitele Zd. Petříka z Lidic .

      Zdeněk Petřík, nar. 13.12.1913 v Kladně vystudoval Pedagogický ústav v Kladně . Měl staršího bratra Jiřího, knihkupce a mladší sestru Miloslavu, která v červnu 1942 maturovala na chemické průmyslovce v Praze a až do důchodu pracovala v chem. laboratoři teplárny Poldi Kladno kde se prováděly zkoušky výhřevnosti uhlí.

   Jejich rodiče Otylie a František Petříkovi si nechali v roce 1920 na Kladně postavit rodinný domek v ul. Hasiččské proti škole na Amálce, kde Zdeněk bydlel až do r. 1940. V tomto roce se oženil se sl. Růženou a získali byt v malém domku poblíž kostela v Lidicích. Lidická škola byla tehdy dvoutřídní, jednu třídu vedl ředitel školy, druhou od září 1939 učitel Zd. Petřík ( fotografie obou tříd jsou v lidickém muzeu).

   1.června 1941 se Zdeňkovi a Růženě narodil syn Zdeněk . Poslední dochované fotografie jsou z oslavy jeho prvních narozenin u babičky v Kladně. Tu poslední květnovou neděli viděla rodina oba Zdeňky naposled. Dědeček František odjížděl do Poděbrad, kde nastupoval léčbu nemocného srdce. A Miluška se v týdnu od 8.6. připravovala k maturitě na průmyslovce.

   Přišel osudný 10.červen. Večer 9.6. šli Petříkovi v Lidicích brzy spát. V domku se nesvítilo, neměli psa ani kočku, okna ložnice byla do dvora. Náhoda jim dopřála strávit tuto poslední noc doma. Němečtí vojáci, kteří už tou dobou odváděli muže do Horákova statku a ženy s dětmi odváželi do kladenského gymnazia, viděli temný domek, kde se nic nehýbalo a domnívali se ,že je již prázdný. K ránu začal malý Zdeněček plakat, jeho maminka vstala, rozdělala oheň v kamnech aby uvařila čaj a ohřála mléko. Krátce na to, když se z komína začalo kouřit, vtrhli dovnitř vojáci SS. Učitele Z.P. odvedli k ostatním mužům, paní Růženu s malým Zdeněčkem odvezli  gestapáci do Kladna.

    Co následovalo je známo. V knize F. Zvěřiny  "Bili nás pruty železnými"  je i příběh tragického osudu Lidic, kde jsou popisovány poslední okamžiky mužů před popravou. Cituji: " Ať žije československá republika" zvolal učitel Zdeněk Petřík .Ozvaly se výstřely. .........

   Píše se rok 1945, lidické ženy se vrací do vlasti, kde se dozvídají úplnou pravdu o celé té hrůze.
   A začíná pátrání po dětech . To, že většina z nich skončila v plynu poblíž polského Chelmnu, bylo definitivně potvrzeno řidičem tohoto auta, který se na smrtelné posteli zpovídal knězi a konečně porušil přísahu, že nikdy neprozradí odkud pocházel jeden transport dětí zaplynovaných v jeho autě. Paní Růžena Petříková , která v té době bydlela u svých rodičů v Otvovicích, si v té době přivedla čtyřletého chlapce z německé rodiny v Mostě kam byl dán na převýchovu a měl v té době jméno Walter Langer . Říkala, že mateřský cit  jí říká, že je to její  nezvěstný syn. Babičky i dědy Petříkovic se nesmírně dotklo to, že jej prohlašovala za svého  pravého syna i když bylo jasné, že za ty čtyři roky nemohlo dojít k tak výrazné změně podoby. 

   Skutečný Zdeněček byl kulatého obličeje, měl modrošedé oči, kudrnaté černé vlasy (kudrnatost vlasů se v rodině objevuje i v dalších generacích), na nohou lehce srostlý 2.a3.prst.Tento chlapec byl vyloženě nordický typ, protáhlé hlavy, rovných světlých vlasů a modrých očí. Neměli své snaše za zlé, že přijala za své dítě, které zřejmě bylo také odvlečeno od  rodičů a dáno na převýchovu do německé rodiny, ale jen to, že trvala na tom, že jde o pravé lidické dítě a nechala mu jméno Zdeněk Petřík. Indicie z dalších let ukazují do Polska, ale jeho pravý původ se nikdy nepodařilo vypátrat. Po všech těchto hrůzách a stresujících situacích se zhoršoval dědečkův zdravotní stav. Koncem února 1946 oslavil  60.narozeniny a v červnu po těžkém infarktu zemřel.

   Na podzim roku 1949 byla babička Otylie Petříková, její dcera Miloslava, paní Růžena Petříková a její adoptivní syn předvoláni do Prahy k soudnímu přezkoumání dědičnosti a tím definitivnímu stanovení zda jde o skutečného syna paní Růženy.

   Dědičné znaky se zjišťovaly z dochovaných fotografií obou Zdeňků, zejména tvaru uší, z krve a z otisku nohou. Bylo zjištěno, že se nenalezl ani jediný znak, který by vedl k závěru,že zkoumaný chlapec by byl příbuzný a nemůže být skutečným synem pí Růženy. Soud ale souhlasil s tím, že mu může být ponecháno jméno Zdeněk Petřík a vystaven rodný list s datem narození 1.6.1941, protože skutečné datum narození ani jeho skutečné jméno nebylo známo.

   Rozhodnutí soudu dostala do rukou jak pí Růžena, tak babička Petříková, ta se od té doby se  svou snachou nestýkala.
    Na konci 50.-tých let se v Mladé Frontě objevil rozhovor s učněm Zd. Petříkem uvedený velkým titulkem  ...lidické dítě Zd. Petřík... . Babička reagovala dopisem do redakce. Přišel jí omluvný dopis, kde souhlasí s babičkou v tom, že chlapec za nic nemůže a přejí si spolu s ní, aby se dobře v životě uplatnil.

   Jeho další osudy jsem se dozvěděla až z televizní reportáže. Je zřejmé, že on i ve svých 56 -ti letech se považoval za lidické dítě, i když mu muselo být jasné od jeho 15-tých narozenin kdy dostal občanský průkaz, že je adoptovaným dítětem, dokonce na jeho posledním občanském průkazu je datum narození proškrtnuté. Nevím, jestli si o tom se svou adoptivní matkou povídal. Pokud vím, ona se po delší době znovu provdala, jmenovala se Brabcová a měla tři další děti.

   Adoptovaný Zdeněk zřejmě už kolem svých třiceti let propadal alkoholu, dvakrát se podrobil protialkoholní léčbě, ve které ho pí Růžena podporovala. Když se ale nakonec zase chtěl vrátit domů do Lidic, zřejmě bez peněz a v alkoholickém opojení, nevlastní otec ho odmítl přijmout zpět a definitivně před ním zavřela dveře i adoptivní matka se slovy  "ty nejsi mé dítě". 

   V 90.-tých letech se z něj stal bezdomovec, přišel o práci , přespával kde se dalo  a pak se po něm slehla zem. Jak vyplynulo z televizního dokumentu, umrznul v zimě 1997 v kanálu poblíž kladenského Kauflandu. Jeho tělo bylo nalezeno téměř po roce a dlouho trvalo, než se podařilo zjistit o koho jde. Pohřeb pak zajistila a zaplatila paní Růžena Petříková. To byla poslední služba, kterou pro něj mohla udělat. Díky.

   Se svou tetou Růženou jsem se setkala jednou v životě. Při 50. výročí vyhlazení Lidic probíhal pietní akt a ona stála vedle mne. Znala jsem její podobu jen z fotografií 50 let starých, do dala jsem si odvahu , představila se jí a zeptala, zda se nemýlím. A ona mi to potvrdila a převyprávěla mi tu jejich poslední noc na 10.červen tak, jak to uvádím výše. Dokonce nechala pozdravovat i moji maminku, svou bývalou švagrovou Milušku. Čas milosrdně smýval všechnu starou trpkost. Bohužel k dalšímu setkání už nikdy nedošlo.

   Myslím, že osud si až příliš krutě zahrál se všemi, kterých se tento příběh týkal . 
   Snad všichni našli svůj klid na druhém břehu odkud není návratu.

                         Neteř učitele Zdeňka Petříka                   učitelka Ivana Sýkorová