... a muži byli zastřeleni     <=|   23    |=>  seznam
     
            Příbuzní Antonína  Kozla  vzpomínají na jeho mladá léta, matka  říkala jemu  a  ostatním,  synům :
     "Když vás, chlapci, vidím tak silné a zdravé, bojím se, abych vás nevychovala pro válku." A skutečně se její obavy splnily už v roce 1914. Synové odcházeli do války a rok po jejím vyhlášení rukuje i Antonín ke dragounům. Dostal se na ruskou frontu a zde se sešel se svým bratrem. Vrátil se v roce 1920 a začal pracovat v hospodářství svého otce.
     Po práci byla jeho nejmilejší zábavou lovecká puška. Ve vzpomínkách čteme:
             "Byl dobrým střelcem, ač měl jen starou brokovnici po otci. A když dostal k svátku pušku novou, moderní, neznala jeho radost mezí. "Hochu, ty se snad pro tu svou flintu ani neoženíš." Ale oženil se a stal se hostinským a rolníkem v Lidicích. S manželkou žil šťastně a spokojeně. Jejich štěstí se dovršilo, když se jim narodil syn Toníček. Uplynulo opět několik let a malý Toníček se již chytal tátových opratí a v roce 1942 se již připravoval do školy. Na den  13. června, svátek Antonína, chystala jeho žena pro  muže a synka dárky k svátku. Hlavně pro malého Toníčka. Měl dostati brašnu do školy.
            Tohoto radostného dne se již nedočkal.
            Dva dny před hroznou událostí navštívil Antonín Kozel svého bratra v Bělokách, vzdálených jen čtvrt hodiny od Lidic. Vyprávěl mu, jakou přísnou prohlídku prováděli Němci v Lidicích. A zatím co jindy pospíchal domů, že má mnoho práce, tentokrát se mu domů nějak nechtělo. Odešel a opět se vrátil, že ještě něco zapomněl.

            Rozhlédl se naposledy po dvoře a prohodil: "Říká se, že prý přijdou ještě jednou." Byla to předtucha něčeho hrozného. A přišli . . . .
            Ráno 10. června zrudla obloha nad Lidicemi. Kouř z lidických příbytků stoupal k nebesům a vítr k nám přinášel kvílení všeho živého. A celý den pak salvy pušek a rachot výbuchů. Naše srdce se chvěla.
            A křížová cesta této rodiny ještě nekončí. Žena Antonína Kozla po této tragedii ještě tři roky prožívala utrpení v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Téměř na prahu osvobození byla na Velký pátek 1945 dána do plynové komory a usmrcena. Nesplnila se její touha setkati se aspoň se svým malým Toníčkem. Shledáme-li se s ním někdy my, řekneme mu za maminku :
                                              Tu brašnu do školy, Toníčku,
                                              pro tebe maminka měla!
                                              Osud měl počkat -- jen chviličku,
                                              neb k svátku dát ti ji chtěla.

            Těmito prostými verši končí vzpomínka, kterou nám zaslali příbuzní Antonína Kozla.

    ... a muži byli zastřeleni     <=|   23    |=>  seznam