... a muži byli zastřeleni     <=|   25    |=>  seznam
             Pan Karel Kalík z Buštěhradu vzpomíná na druha v zaměstnání, Josefa Růženeckého :
     Byl to velmi dobrý a úslužný člověk. Jeho koníčkem bylo holení. Nemohl nás žádného vidět zarostlého. Tu ihned sáhl na bradu a řekl: "Tak  deme na to   A již se otočil a začal brousit, jak sám říkal, meče, a v zápětí se dal do holení. Ovšem, meče tahaly, ale tvář byla přece hladká a červená a pálila ještě dvě hodinky po holení. Tak tomu bylo řadu let, nikdy ho to neomrzelo a vždy byl samá ochota. Nebyl nikdy ve špatné náladě, ať jej postihlo cokoliv. Asi dva roky před okupací strhla mu velká voda chaloupku a všechen dobytek se utopil.
             Pro milého Josefa byla to rána. Neměl peněz, protože jsme tenkráte pracovali jenom každý druhý týden. Nevěšel však hlavu. Sháněl materiál, jak se dalo, a s houževnatostí se pustil do nové stavby. Snad ani jeden z nás nedovedl pochopit, co on tehdy prodělal.
             Za pomoci svého zetě, který byl zedníkem, postavil s nadlidským vypětím nový domek.. I v té době byl k nám stále úslužný a nezapomínal na nás. Bylo to jednou na noční směně. Seděli jsme v jeho „holírně", tři nebo čtyři, a čekali jsme jeden po druhém, až přijdeme na řadu. Milý Josef si nám postěžoval, ale já mu na to řekl: "S tebou je hej, ty máš přece kousek toho pole, tak máš částečně živobytí, ale co ti, kteří nemají vůbec nic !" Odpověděl: "Ty řekneš, tobě je hej ! Ale prosím tě, co takové stařičké políčko může dát !" To bylo ovšem smíchu ! A jak už to v havířském životě bývá, přezdívku měl už na krku. "Stařičké políčko" mu od té doby říkali. Ale Pepík se tomu jen smál a holil nás, bandu, dál.

             Ano, postavil si nový dům, s nadlidskou silou, ale když poslední korunu dluhu zaplatil, přišel osudný desátý červen a všechna jeho práce byla Němci zničena."