Při výslechu dne 10. června 1945 ličí K. H. Frank svůj odjezd z Prahy takto:
    Když v posledních týdnech před kapitulací mnoho německých žen a dětí opustilo protektorát, aby našly útulek na říšském území, shodl jsem se se svojí ženou, že ona spolu s dětmi u mne zůstane až do posledka, abychom neprováděli psychosu útěku. To se stalo. Opustili jsme společně dne 9. května 1945 o 2.30 hod. v noci můj služební byt v Yorkské ulici čís. 11 ve dvou pancéřovaných limousinách, abychom jeli na západ, směrem na Plzeň, do amerického zajetí. Chtěl jsem se odebrati dobrovolně do amerického válečného zajetí, a před tím umístiti svoji ženu a děti někde na bavorské půdě u nějakého sedláka. Neměl jsem známých ani přátel v tomto kraji, avšak věřil jsem, že přesto naleznu skromný příbytek pro svoji ženu a děti. Jako zavazadla měli jsme s sebou ve voze jenom to nejnutnější na šatech, prádle a dětských věcech.
 
  V Rokycanech byl jsem náhle oddělen americkým nadporučíkem, který mne zjevně již očekával, od své ženy a svých tří dětí, Eddy, staré 3 3/4 roku, Wolfa-Dietricha, starého 2 3/4 roku a Holle-Sigridy, staré 1 rok, a nemohl jsem promluviti se svojí ženou ani jediného slova. Ztratil jsem svoji rodinu dne 9.května 1945 o 13. hod. a od té doby jsem o ní neslyšel ani slova.

    Na své opětovné prosby, přednesené několika americkým důstojníkům kteří dopravili mne, mého adjutanta, policejního majora Hoffmanna a náhodně u mne dlícího SS brigádního vedoucího Vosse ihned do Plzně, byl jsem opětovně ujištěn, že moje rodina a má zavazadla budou dopraveny ihned do Plzně a já půjdu společně se svojí rodinou do válečného zajetí. To se nestalo. Byl jsem odvezen dne 10. května 1945 do Wiesbadenu.

    Na další otázku Frank odpovídá:  Erna Friebe-ová byla chůvou, Emma Fleissigová pokojskou a Anna Tutschnerová kuchařkou. Tyto tři ženy měly v době zvýšeného nebezpečí s mojí ženou a dětmi odejíti do domu průmyslníka Muehliga kterýžto dům byl určen mezinárodním červeným křížem jako útulek pro ženy a děti. Jmenované ženy přinesly některé věci právě do tohoto domu, mezi nimi lístky na potraviny a mléko pro rodinu. Při odjezdu byla chůva ve voze s mojí ženou a dětmi.

    Nevím také nic o osudu svých dvou synů : Haralda Franka, 19letého, SS pancéřového granátníka u tělesné standarty Adolfa Hitlera, který má levou nohu až docela nahoru amputovánu, a Gerharda Franka, 14letého. Poslední stopa ukazuje na Vimperk na Šumavě, kdež prý ležel Harald v lazaretě a Gerhard prý byl u něho. (1)

 Pokud jde o zacházení s cizími ženami a jejich dětmi, byla položena Frankovi tato otázka: Jsou vám známa nařízení, vydaná říšskou vládou nebo jinými říšskými místy, ohledně  zacházení s cizími ženami a jejich dětmi?

    Odpověd: Nevím nic o takových nařízeních, protože jsem se s úspěchem bránil proti zaměstnávání cizích dělníků a dělnic v Čechách a na Moravě. Jen docela v poslední době přišli přechodně cizí dělníci (Francouzi a Rusové) do Tišnova u Brna a to přes moji hlavu na zvláštní rozkaz Martina Bormanna. Znám však výnos Heinricha Himmlera, který byl vydán hned na začátku, pravděpodobně v r. 1939, podle kterého byl pod trestem zakázán všem příslušníkům SS pohlavní styk s cizinkami. Vyňaty z toho byly ženy t. zv. germánské rasy. Pohlavní styk příslušníků SS s Češkami byl trestný.
 

 (1)  Kdo čte tuto výpověď, musí vzpomenouti na lidické děti. Frank byl oddělen od své ženy a svých dětí, ale Frank se dopustil činů, jakých v novodobých dějinách se dopustilo málo lidí. Co však zavinili otcové dětí lidických?  Nic - a byli zavražděni. Čeho se kdy dopustily lidické ženy?  Ničeho - a byly deportovány do koncentračního tábora a odtrženy od svých ubohých dětí.  A co tyto?  Co, pro Bůh, zavinily lidické děti? Nevolá tato otázka až do nebes?  Není už sama o sobě výstrahou ze všech nejpádnější?  Lidické děti byly odvezeny do neznáma, byly rozprodány a zašantročeny, aby z nich byli vychováni janičáři nacismu!  Může býti na světě něco tragičtějšího?