Poznámka úvodem:

     Tento text jsem na přelomu ledna a února t.r. odevzdal do redakce Českolipského deníku (meritum této věci se týká především tohoto regionu). Bylo to v době, kdy eskalovala mediální kampaň o novoborském památníku v řadě relevantních celostátních a regionálních novin a časopisů, z pera známých i méně známých publicistů.

     Tato causa dokonce překročila naše hranice a přičiněním pražského korespondenta K.P. Schwarze se dostala i na stránky prestižního německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung.

     Všichni pisatelé (obhájci pomníku) bezvýhradně čerpají své informace o tomto novoborském fenoménu z jednostranného pohledu iniciátora této aféry Jana Tichého, který je rovněž autorem níže zmíněné knížky.

     Protože tento člověk je většinou adorován a navíc solidárně chráněn před jakoukoliv případnou polemickou újmou – což plně prokázala šéfredaktorka Českolipského deníku, když v minulých dnech definitivně odmítla moji recenzi otisknout – rozhodl jsem se její publikaci realizovat touto formou.

    NEPRAVÍ SE MSTILI NA NEPRAVÝCH
      (a nepraví o tom dnes píší…)

     Slovy první části titulku končí několik citátů (jakési motto) z úvodu knížky Jana Tichého Třicet dva hodin mezi psem a vlkem, napsané na motivy skutečné události. Slova v závorce v podtitulu připisuji já.

     Tou událostí, již Tichého beletristické dílko reflektuje ( a tady je nutno autorovi přiznat jisté literárně-řemeslné kvality), je poprava několika sudetských Němců při stanném právu krátce po konci druhé světové války. V poměrně útlé knížce, svým rozsahem spíš delší povídce či novele, se sice nikde nevyskytuje přímo název města, přesto jsou reálie někdejšího Boru u České Lípy (Haidy) nejen pro pamětníky, ale i pro současné obyvatele zřejmé.

     Titul knížky není mimochodem příliš originální ani původní – autor zřejmě opisoval buď od básníka Jana Skácela, který v roce 1962 vydal sbírku Hodina mezi psem a vlkem, nebo od dramatičky Daniely Fischerové, jejíž hra stejného názvu byla v roce 1979 zakázaná normalizátory před uvedením v Realistickém divadle.
 
     Pokud jde o místo děje, autor neodolal nutkání svého ega v poznámce na konci knížky toto město – dnešní Nový Bor – a také aktéry oné události sám identifikuje. Tím však také – ať již úmyslně nebo neúmyslně – degraduje smysl a poslání ( a rádoby étos) své knížky z pozice uměleckého artefaktu na pouhý zbeletrizovaný pamflet.

     Byl to právě Jan Tichý, který již někdy v letech 2005 až 2006 otevřel onu příslovečnou  „Pandořinu skříňku“, a od té doby na stránkách Novoborském měsíčníku ( dokonce jako člen jeho redakční rady) zásobuje čtenáře svými historickými eskapádami, plnými zkreslených a nepravdivých informací a dokonce lží a výmyslů.

     Jeho knížka, datovaná rokem vydání 2007, je součástí řekl bych přímo korunním svědectvím, iniciátorů a obhájců památníku zastřelených Němců ( mimochodem polovina z nich byli aktivní nacisté a jeden dokonce příslušník SS), umístěného na lesním hřbitově. Proti nim stojí jeho odpůrci, hájící současně historickou pravdu na straně druhé. Tento antagonistický boj nemá prozatím jednoznačného vítěze.

     Na tomto místě se nemohu ubránit několika exkurzím (a citacím) do obsahu knížky, symptomatickým pro její obsah a cíl.

     Pro zpochybnění legálnosti a oprávněnosti rozkazu velitele vojenské jednotky, která provedla exekuci provinivších se sudetských Němců (našly se u nich zbraně), píše Tichý s neskrývaným despektem až nenávistí o tzv. svobodovcích. Zvlášť přitěžující okolností je to, že přišli přes Duklu a je na ně spolehnutí. Cituji dále: „Vojáci v černých uniformách vypadají jako magická síla, kterou nic nezastaví. Armáda osvobozené republiky ví, co má dělat. A taky to udělá. Bez odkladu , rychle, přesně. President nám věří“, říká jejich velitel.

     Jeden z gardistů (RG) místní posádky o něm s uznáním říká kamarádovi: „To je sekáč.“ (s malým písmenem – co na tom, že jen jakoby náhodou skutečný velitel, podplukovník 47. pluku z Ml. Boleslavi se opravdu jmenoval  Josef Sekáč (?). Vůbec matoucí je autorův terminologický galimatyáš – na jednom místě přišli gardisté, na jiném vojáci – svobodovci, což v realitě roku 1945 nebylo totéž.
     A co ty černé uniformy? Mají snad nedvojsmylně evokovat stejnou barvu esesáckých hrdlořezů? Nejen pamětníci (k nimž už se také sám počítám), ale ani renomovaní historici ve Vojenském historickém ústavu mi nepotvrdili, že by naši vojáci v roce 1945 (a kdykoliv jindy) nosili černé uniformy (!).

     Šídlo v pytli neutajíš – a tak aby bylo jasno, o kom (a pro koho?) vlastně Tichého kniha je,  stačí ocitovat autorovu dedikaci: „Věnováno malému Hansovi a všem jeho bratrům a sestrám.“

     „Malý Hans“ byl jedním ze tří nezletilých dětí Mudr. Alfréda Trägera, někdejšího primáře borské nemocnice, který byl ve zmínce o popravených nacistech právě tím jedním příslušníkem SS ( i když jeho osud je stále obestřen jistým tajemstvím). Jeho syn Hans ve 14 letech byl nepochybně Hitlerjugend. Tyto – ještě děti – se měly s požehnáním samotného führera stát poslední zbraní před pádem jeho tisícileté říše.

     Sice krátká kapitola, ale zato dojemně líčí, jak se (v knížce nejmenovaný) doktor-primář- připravuje v kruhu své rodiny na novou cestu k ušlechtilému naplňování Hippokratovy přísahy.

     Panebože, vždyť i osvětimský „anděl smrti“ Mengele byl lékař…!

     Ant. Nešpor z Lidic ve svém článku – polemice v MF-DNES „Pomník v Boru? To je pocta nacistům!“ M.J. píše, že si nedovede představit, jakými slovy by pedagog pomník (a myslím, že nejen pomník) představil svým žákům. Tato otázka není vůbec hypotetická (či jak se také říká řečnická), o čemž svědčí řada besed, které s dětmi a teenagery uspořádal autor knihy.

     Jestliže v rámci široké demokratické svobody slova se můžou tisknout i špatné knížky, pak o nich besedovat s naprosto nepoučenými a nepřipravenými dětmi či teenagery ( o mnoho lépe na tom nejsou ani jejich učitelé) je hanebné a trestuhodné!

     Závěrem ještě dvě myšlenky: k tomu zhodnocení kvality recenzované knížky si dovoluji vypůjčit a volně ocitovat  slova význačného britského historika a romanopisce Roberta Harrise: „Každá dobrá kniha je jiná, ale všechny špatné knihy jsou úplně stejné. A co mají společného tyto špatné knihy, ať už romány nebo paměti?
    Neznějí věrohodně!“
 

     Epilog

     Knížka byla také přeložena do němčiny (stejně jako u originálu není uvedeno v jak vysokém nákladu vyšla), s přispěním Česko-německého fondu budoucnosti (sic!).

     Dovoluji si s úspěchem pochybovat, že by v této podobě nějakým pozitivním způsobem přispěla k všeobecně deklarovanému usmíření, včetně apelování na dobrou vůli, po které naposledy volá Jan Šolc, rovněž v MF DNES, jako ohlasu na článek lidického občana a publicisty A. Nešpora.

     (Samozřejmě k nim za tu dobu, co tento můj text ležel v redakci, přibyly články dalších autorů v blíže nejmenovaných médiích – viz moje úvodní poznámka.)

  Česká Lípa – duben 2010