Starší a choří mezi námi už nemohli a na ty se snesly kopance a rány esesáků. Když jsme přes těžký terén měli vykopáno asi metr a tři čtvrti, přišel Seidl a ukázal na hranici, která dohořívala. "Musí hořet dál",  rozkázal a ukázal ke statku a poručil, že na ni musíme snést ty skříně a matrace. Hranice znovu vzplála. Bez jídla a pití jsme dělali do dvanácti hodin v poledne, zatím co místo navštívil gestapák Günther se suitou a nějaký vysoký chlap, o kterém všichni řikali, že je to Frank. Bavili se, smáli  a uchechtávali při pohledu na mrtvé, až šel mráz po těle. Bylo asi k poledni, poněvadž gestapáci pobíjeli husy a slepice a vařili si je, když přišel Seidl a měřil hrob.

    Byl hluboký přesně 3 m.

Zatím také přijel vedoucí kladenského gestapa s nějakými chlapy a vykládali si něco. Zaslechli jsme, že tam přivezou ty žensl_é, aby se mohly prý rozloučit s muži. My, kteří jsme měli pohov, čekali jsme, co bude, provedou-li svůj úmysl. Vtom z druhého rohu statku přicházela skupina s ručními filmovacími přístroji, měli na levé straně kabátu modrý koláč s bílým terčem uprostřed a chtěli filmovat. Ale Seidl je zahnal a dal nám rozkaz k odnášení mrtvol do hrobu. Předtím jsme je musili vyzout najeho rozkaz z bot-, jenom dobré boty vyzouvejte, řval - odebrat jim doklady z kapes, všechny peníze, cennosti a cigarety. "Kdo něco sebere, bude zastřelen,"  volal. Váhavě jsme šli k řadě mrtvol. Téměř každý měl balíček jídla. "To jídlo si můžete vzít,"  nabídl nám Seidl. Ale třebaže jsme padali hladem, nikdo nevzal ani sousta.

    Viděl jsem tam pět mladičkých chlapců, takřka dětí, bělovlasého faráře, scvrklého dědečka a strážníka v uniformě. Každý měl kulku v srdci, v hlavě a pod bradou průstřel. Pak jsme tam našli spoustu lidí s rozraženou lebkou, s beztvárnou hmotou obličeje, rozkopnutého asi botou, byl tam člověk s prsty, visícími z ruky, které byly něčím vyrvané a dokonce asi dva měli ruku vytrženou z kloubů. Ve tvářích všech byla vryta hrůza, oči měli vytřeštěny, jednoho jsme odnášeli do hrobu v postoji se sepjatýma rukama, jiného přivezli ohořelého na kolečkách. Svlékali jsme je se šatů a jejich věci dávali na hromadu před Seidla, který to pak cpal do pytle.

    Do hrobu, kde stáli dva z naší skupiny, jsme kladli mrtvoly bokem vedle sebe, ve třech řadách. Na ně pak byly naházeny další mrtvoly, které se už nevešly do řady. Když jsme kladli posledního do hrobu, všiml jsem si, jak jeden šupák volal na psa, vyjícího opodál a lákal ho k sobě. Pes se však zvedl a plížil se pryč (i němá tvář se štítila takových vrahů) . Nato byl pes skolen ranami z revolveru a my ho musili vhodit do hrobu, kam byl vhozen ještě druhý pes nalezený před jedním statkem ve vesnici, kde už členové pracovní služby podminovávali kostel a školu. To také už hořela budova, před níž byli muži stříleni. Pak jsme měli pohov a k večeru dostali rozkaz rozbít sud s vápnem, rozházet je po mrtvých a políti vodou. Když jsme to dělali, začalo pršet. Seidl dal nám rozkaz k zaházení hrobu, který jsme zahazovali do úplné tmy. Zbývalo nám naházet ještě asi půl metru, když přišel rozkaz nastoupit k odjezdu. V jednom z terezínských aut byl také odvážen první pár ovcí z Lidic,